UMŘELA LUNA

UMŘELA LUNA
Nezvučí harfy v stromech zavěšené, umlkly mladé hlasy v křovinách, spadaly hrozny země zaslíbené neslyšně jako ve pradávných snách. Ulehl vítr uštvaný a slabý, oněměl řeky rozjásaný chvat, vybledly barvy, marně slunce vábí je rozhořeti, do krvava vzplát. Odlétly písně, usedly tam kdesi na jiných pólech země truchlící, a zapomněly touhou šumět lesy, ze zahrad prchli sny a slavíci. Umřela luna. Zvadly orchideje, nejvyšší tóny klesly do hlubin, tmy věčnost záhadná pod okny zeje, a horou k nebi roste její stín. Odešla z komnat divně krásná chvíle, zhasíná v mlhách hvězda krvavá, oblaky táhnou bez hluku a cíle, a srdce zvonů bíti přestává. Nesmírným tichem vzdech se jenom vrací a ptá se, ptá, jak věčnost zatmělá, a neodpoví nikdo. Vykrvácí snad Slunce též, když Luna umřela. 28