DO ČERNÝCH MRAČEN...

Růžena Jesenská

DO ČERNÝCH MRAČEN...
Do černých mračen ponořit mám hlavu a sama klesnout u té strašné skály v myšlenek mučivých šíleném davu? Opustit slunce, soumrak sbližující a vidět hvězdy mizeti tam v dáli, ty zlaté, svaté, tolik slibující? Do slepých pustin svoje srdce vložit a přijmout rubáš ebenových nocí, v zděšení zápas smrti znovu prožít? A u té skály padnout bez pomoci a vidět mosty, vidět bílé cesty s tušením cíle, podivnými městy, jež mají domov, krby rozzářené a harmonie srdcím přislíbené? A zemřít sama u té strašné skály, kde vlny roztříštěné umírají ve tmě a chladu? V propasti se sřítit, v něž slzy řekami se vylévaly, a Srdcem, v němž se Slunce lásky tají, krvavě v příští dny a noci tvoje svítit? 23