RYBÁŘI

RYBÁŘI
Rybáři nad vlnami schýlení k svým prázdným sítím, ke snům nezvěstným, jim v duši straší vzlykot tulení, ryb mlčení a dálných břehů dým. Soumraky zlaté do vln padají, horečky třeští v srdích zlomených, a vítr zpívá sloky o ráji, o ráji zpívá – věčný, sladký hřích. Labuti vzlétly jako oblaka bludná a snivá. Sedí rybáři a přemýšlejí. Nic jich nezláká, než moře ohromné, když zazáří. A sítě trhají se, zmítá člun, a moře plné stříbra šupin ryb zděšených světélkuje v píseň strun měsíčných: „Návrat v štěstí slib mi, slib!“ Je prostor záhadný a plný hvězd, rybáři sedí pokorni jak dřív. Co potká je? Snad odměna neb trest, nenávist modrých vln neb jakýs div. Domov a moře: Ráj je obojí rybářů snivých, ale veslo ne, ni plachta, stožár – nespojí domova s mořem – –: člun dnes utone... Utone: lodí mrtvých průvody se zjevují – zlá věštba... Smrti Stín v cár němé plachty oděn nad vody se sklání, pátravě zří do hlubin. 75 Podmořských nestvůr v děsném mumraji tam vidí, pošklebek zlý na tváři: sní na dně v troskách lodi o Ráji, sní o Ráji nešťastní rybáři! 76