JAK PLULA OBLAKA

Růžena Jesenská

JAK PLULA OBLAKA
Jak plula oblaka, jež jediná měls rád, Baudelairův cizinče. Víš, jak jsem zpívala: „Až budeš milovat zas jenom oblaka!“ Ta píseň bývalá se vrací. Oblaka! Tys na ně zapomněl a ruku v ruce se mnou, se mnou šel v radostné závrati, jen rudé, drahé kvést jsi viděl srdce jedno, nezatoužil v dál a strašně, odvážlivě jsi je miloval. A dlouze k obzoru se stínil našich cest křiž tajemný, a těžké zlaté prsteny spadaly ke dnu moře, kterým plout, ach plout nám bylo v půlnoci. A teskné proměny dnů, roků stačily, bys necítil svých pout a přijal sladkou, velkou volnost tuláka, jenž ke všem stranám světa touží. A ty jdeš – jdeš – jako náměsíčný, nezříš ničí žal, Baudelairův cizinče, a strastně miluješ zas jenom oblaka, jež plují přeludná a sivá v dál, ach v dál... 79