POD HORAMI

Růžena Jesenská

POD HORAMI
Zde stojím pod horami zatmělými a zamlklými, v nichž tisíciletí a tisíciletí pne se němě k výši. I ptáci, kteří do těch stínů letí, jsou oddaně a zamyšleně tiší, jak šerá kleč, jak kámen poslední, jenž ostře do modra se vrývá. Odplulo slunce polední, zmizelo jako lampa zázračná... Ballada naše zazlacená, oblačná kdes odcházejíc teskně zpívá – a vroucně veliká jak Sen a srdce tep v prostoru zaniká. Zálivy jezer teple modrají se v prohlubních, a výšky nejvyšší jsou led a sníh, a nikde člověka ni hlasu. – Jak přitahuje onen led a sníh a věčný klid, v němž slyším srdce bít! Přijímám úžasného ticha krásu v pokoře jako před nejvyšším ritem vysněné pravdy! – Smírné hvězdy v prsou buší, a důvěrně a svátečně v tom šeru skrytém má duše potkává se s tvojí duší. 35