V JOSAFATU

V JOSAFATU
V dol Josafat jsem vešla osamělá, pláň bez stínů se bílým světlem chvěla, bez stínů hroby, trosky, smrti stopy, jen starý rabbi k nim tmu zraku klopí, nehybný jako přízrak, čekající božího soudu, těžké chmury v líci. „Sám s živými neb mrtvými,“ – děl suše, – „vždy stejný osud osamělé duše...“ Údolí Josafat tak neživotné, němé... „A když se žíti chce?“ – Děl rabbi: „Sněme!“ Já ztlumila jsem dlaní bolest světla, v ráj, srdci drahý, touha moje létla. Řek’ rabbi tvrdě: „Chimaera vše pouhá!“ Já usmála se: dolétla má touha... Snad jasnovidnost rabbiho ji zhlídla? Zastenal náhle: „Zkrvácená křídla!“ 74