MĚSÍC SVÍTÍ...

Růžena Jesenská

MĚSÍC SVÍTÍ...
Měsíc svítí ke mně v opuštěné komnaty, a temně, temně rostou hodiny a dny. Čí zítřek bude, čí? Odpovídá bílý, pospíchavý oblak: „Váš ne, váš ne!“ Každý modlí se i ten, kdo neklečí, ten, kdo nevěří i ten kdo nemiluje... Měsíc svítí. Oblak v dálku pluje... Jaké je tu ticho bolestné a strašné! Měsíc svítí. Tentýž měsíc svítí na zraněné pláně pokořené země, tentýž měsíc svítí k tobě, zděšen svítí k tobě, k tobě... Jakou hrůzu žiješ, jakou bolest v době těchže paprskův i téže chvíle!! Budeš míti, budeš míti – srdce zase otevřené pro veliké svaté nebe, jestliže se sklene nad námi a nový život stvoří? Ó jak hrůza hrdlo zoufanlivě škrtí! Měsíc svítí, tentýž měsíc tobětobě, mně a drahé zemi, horám, tichým pouštím, moři – životu a smrti... 69