MĚSÍC SVÍTÍ...
Měsíc svítí ke mně
v opuštěné komnaty, a temně, temně
rostou hodiny a dny. Čí zítřek bude, čí?
Odpovídá bílý, pospíchavý oblak: „Váš ne,
váš ne!“ Každý modlí se i ten, kdo neklečí,
ten, kdo nevěří i ten kdo nemiluje...
Měsíc svítí. Oblak v dálku pluje...
Jaké je tu ticho bolestné a strašné!
Měsíc svítí. Tentýž měsíc svítí
na zraněné pláně pokořené země,
tentýž měsíc svítí k tobě,
zděšen svítí k tobě, k tobě...
Jakou hrůzu žiješ, jakou bolest v době
těchže paprskův i téže chvíle!! Budeš míti,
budeš míti – srdce zase otevřené
pro veliké svaté nebe, jestliže se sklene
nad námi a nový život stvoří?
Ó jak hrůza hrdlo zoufanlivě škrtí!
Měsíc svítí, tentýž měsíc tobětobě,
mně a drahé zemi, horám, tichým pouštím, moři –
životu a smrti...
69