V LISTOPADU...

V LISTOPADU...
„Ulalume – Ulalume – Tis the vault of thy lost Ulalume!“
V podvečer Ulalume jsme četli, a tys pak rozloučil se, odešel v krajinu mlhy se žlutými světly, kde vody stály, vlhký hrob se tměl, kde šeré lesy v hloubku lákaly, a legendární stíny těkaly. Tys bloudil teskliv, ale nevzpomínal, a zasněn cosi zázračného hledal, před tebou obzor noci rozepínal, své hory zvedal. Mně slunce zhaslo, tma mé slzy skryla: končina Weiru se mi objevila, jezero kalné, strusky lávy žhavé, vše uvadlé a nebe popelavé. Alejí cypřišovou někdo kráčí etherem vzdechů v neslyšeném pláči se srdcem rozechvělým. A tiché hvězdy oknem otevřeným s podivným jasem vcházejí ke mně, s nimi vzdálená záhadná slova tvým, tvým drahým hlasem šeptaná truchlivě – mně souzená: „Ulalume ztracená, Ulalume ztracená!“ 16