ŠTÍT

ŠTÍT
V adventě bylo to. A pozdě k ránu podivná hvězda plála tak jako nesvětská a jako betlemská, nad Hradčanami stála jak křížek koruny, neb žezla rukověť. – Postavy šeré ku božímu stanu kráčely vzrušené; a odpověď toužily s nebes k modlitbám svých srdcí hlubin... Tak jako nesvětská a jako betlémská podivná hvězda plála, jako rubín, krvavý rubín, chorál zněl: rorate coeli... A srdce millionů v osamělý chrám tepala, voskové sloupky hořely, a písně křídly mávaly, a prostřely koberec pro klečící k nebesům. A v kapli svatováclavské vstříc velkým snům chorály zněly, srdce bušila jak světcův meč na uzavřenou bránu, a v polostín svou nesmrtelnou záři šířila podivná hvězda síly, narozená v pozdním ránu. Nezhasla podnes, a svítí jako nejsvětější štít patrona české země, smutné, štvané! A vítr zlý, byť vzedmuv plachty, odnes’ oblaky snů, jak lodi ztroskotané, – nám zůstane ten štít – a naše srdce jak v zvon poplašný – do něho budou bít’..! 67