LOUKY

Růžena Jesenská

LOUKY
Ó, louky daleké a plné květů, závratných vzletů tam, kde obzor olivově plane a šeptá tichou, kouzelnou svou větu o věčnosti a štěstí, lásce věčně živé, kde srdce plane, purpur krve kane slunečné do růžových vřesů v polostíny zádumčivé – – pro půlnoc života, k níž každý krok je blíž. Ó, louky nehostinné, smutné, osamocené, já byla u vás, zasadila keř a kříž v střed vaší krásy za vše štěstí nedosněné, zlomené, za touhy nevyplněné a za všecko, co bylo, není již... Ať vím a vzpomínám – již nevrátím se k vám, neb nenalezla bych, co spatřila jsem kdys ve vaší volné, snivé zeleni a kráse. Jistě zřela bych na místech drahých schůzek, slibů památných jen temný tis a kříž. 59