STARÁ PÍSEŇ

Růžena Jesenská

STARÁ PÍSEŇ
Zasvištěl fleuret v noci temné chlad, zkřížil se, prohnul blesk a had. Jsi pánem mého srdce, slyš, jak buší a letí, motýl žhavý, s tvojí duší. Ach, ironie ocelové písně! Zastav je, zastav, odvážlivě, přísně! Ať čekají – tvá duše, srdce mé, až spolu na terase budeme, kde není bojů, není fleuretů, jen luna růžím zpívá v odvetu. Však zdá se, zápas nezbytný a přijat: chceš na prsou mít rudý karafiát? Rozhodni drama, tam, kde srdce tepe, tak jasnovidné a tak strašně slepé: snad budu osudů tvých odvážlivou paní a rudý karafiát zachytím svou dlaní. 49