ZE SAMOT

ZE SAMOT
V uličkách zakřivených, v zahradách uzavřených na břehu tiché řeky mezi paláci a chrámy jsem žila ve tradicích, zakotvených hluboko v duši. Odvážnými vidinami má křídla zmohutněla, vzlétla vysoko, daleko: A teď majáků výstražná a vůdčí světla kdos pozoruje na mé lodí, a já v šeď stříbrných vln a modrých září do dálky pluji volna, pluji, zpívám – – Pochodeň, uhasnuvši na břehu, co zmaří, nahradí velká hvězda, já pluji, zpívám, v dál se dívám: sen snem se nezdá, skutečnost skutečnosti, strašlivě bouří bolestná má krása dnů, let a staletí, a prostí andělé nebes řídí moji loď. A plachty zpívají, plachty zpívají, a jásá obloha, moře!... A ty, – – v snách Ty, původce dálné plavby mé, v hlubokých snách přijímáš moji duši, v jejíž struny sáh’ tep tvého srdce žhavý? Přísloví drahých ostrovů, ty víš, co praví: korálu přibývá, a palma roste – člověk odchází... Stožáry kříží se a plachty zpívají, úžasné zjevují se obrazy pravd, lží a legend a snův o ráji, přízrakův, proroctví a křídla můr, dotknutá tajemstvím, jež na azur vepsána zlatým písmem hvězd –: obloha, moře, věčnost, zaslíbená země... 54 O jaký slavný vjezd do samot v rozsvícených ránech a v půlnocích na oceánech –! Pohřbené sny jak dávná Atlantis hloub nežli možno dohlédnout jak světélkují zázračně! Ó, viz: obloha, moře, věčnost, zaslíbená země – – Má křídla tvými jsou, a není pout, vše láskou stvořeno, co bylo v tobě, ve mně, zůstane bez hranic a bez proměny – – div lidských srdcí nezjevený, a jeho mysterie elegická hudba plachet provází, a přec jak vykoupená tíseň, v svobodu křídel vykoupená tíseň zní ona nota s neodvratným závěrem života, smrti – akordem a snem: korálu přibývá, a palma roste – člověk odchází... V uličkách zakřivených, v zahradách uzavřených na břehu tiché řeky mezi paláci a chrámy, kde život, štěstí, závrať – byly s námi, ty slyšíš onu píseň? 55