V uličkách zakřivených,
v zahradách uzavřených
na břehu tiché řeky mezi paláci a chrámy
jsem žila ve tradicích, zakotvených
hluboko v duši. Odvážnými vidinami
má křídla zmohutněla, vzlétla
vysoko, daleko: A teď
majáků výstražná a vůdčí světla
kdos pozoruje na mé lodí, a já v šeď
stříbrných vln a modrých září
do dálky pluji volna, pluji, zpívám – –
Pochodeň, uhasnuvši na břehu, co zmaří,
nahradí velká hvězda,
já pluji, zpívám, v dál se dívám:
sen snem se nezdá,
skutečnost skutečnosti,
strašlivě bouří bolestná má krása
dnů, let a staletí, a prostí
andělé nebes řídí moji loď. A plachty
zpívají, plachty zpívají, a jásá
obloha, moře!... A ty, – – v snách Ty,
původce dálné plavby mé, v hlubokých snách
přijímáš moji duši, v jejíž struny sáh’
tep tvého srdce žhavý?
Přísloví drahých ostrovů, ty víš, co praví:
korálu přibývá, a palma roste – člověk odchází...
Stožáry kříží se a plachty zpívají,
úžasné zjevují se obrazy
pravd, lží a legend a snův o ráji,
přízrakův, proroctví a křídla můr,
dotknutá tajemstvím, jež na azur
vepsána zlatým písmem hvězd –:
obloha, moře, věčnost, zaslíbená země...
O jaký slavný vjezd
do samot v rozsvícených ránech
a v půlnocích na oceánech –!
Pohřbené sny jak dávná Atlantis
hloub nežli možno dohlédnout
jak světélkují zázračně! Ó, viz:
obloha, moře, věčnost, zaslíbená země – –
Má křídla tvými jsou, a není pout,
vše láskou stvořeno, co bylo v tobě, ve mně,
zůstane bez hranic a bez proměny – –
div lidských srdcí nezjevený,
a jeho mysterie elegická hudba plachet provází,
a přec jak vykoupená tíseň,
v svobodu křídel vykoupená tíseň
zní ona nota s neodvratným závěrem
života, smrti – akordem a snem:
korálu přibývá, a palma roste – člověk odchází...
V uličkách zakřivených,
v zahradách uzavřených
na břehu tiché řeky mezi paláci a chrámy,
kde život, štěstí, závrať – byly s námi,
ty slyšíš onu píseň?