BALLADA O SMRTI

BALLADA O SMRTI
Tys neviděl tenkrát Smrt, jak v bílém světle u okna stála a pátrala po mém srdci a zraku, tys netušil hloubku, jež mi závrať dala, tys nechápal smutek tónů uvadlých a rytmus krve mé a tíži stínů mých! Tišeji byl bys mluvil o černém mraku, který se sunul od blízké řeky nad moje čelo! Úzkostný pláč zalkal shroucenou duší, na oknech víno se úponkami tmělo. Úsměv tvůj měkký změnil se náhle v grimassu, z které se tuší zachvění krvavého žáru zapadlých Sluncí v moře, kde loď tvoje kývá, svinuté plachty, hvězdu na stožáru. A hleděli jsme pod zhaslým lustrem, jak plují oblaka, ta divně proměnlivá, jak vítr půlnoční neznámou žalost zpívá, jak flory smuteční poletují městem. A cosi hrozného před námi pnělo! Tys neviděl tenkrát Smrt, jak na mne míří strašlivým gestem, neviděl prázdné ty důlky jako mrtvé věky, upřené do mého srdce a zraku! Tišeji byl bys mluvil o tmavém mraku, který se sunul od blízké řeky nad moje čelo! Růžový věnec kolísal jako hračka pod zhaslým lustrem. 14