SMUTNÝ VEČER

Růžena Jesenská

SMUTNÝ VEČER
Usíná město. Vzduchem táhnou písně, jež ozvěn nezanechají, a umíráčky plny zádumčivé tísně jak noční motýle se slétají na římsy starých domů a zvonic utichlých. Tmou ulic, pod oponou černých stromů smutně se zachvěl něčí smích, a rozptýlená světla po hloubkách i návrších paprsky dlouhé poslala tmě, stínům, srdcím, která bdí. A řeka tiše zalkala: – Pojď k moři... Slyšíš moře? Ono nezradí. – Ó, moře! A tma všecko zatáhla; jen v dáli, jak sliby pro zítřek by prosvítaly, tajemně zrcadlí se divné končiny: Osudy zítřku zjevné! Za stínem noci, věží, zvonic utichlých – – – – – – – – – – – – – – – – – – – jakési plochy bezbarevné: Hořké Planiny. 12