NOKTURNO

Růžena Jesenská

NOKTURNO
Již dávno nepluly tak oblaky jak dnes, již dávno nebyly tak spěchající, zlaté, jak toho večera, most soumračný se snes’ od tebe ke mně. Nedotknu se země v samotě svého srdce v chvíli svaté: a potkám tebe dnes. Pochodně uhasnou a světy budou temně a tiše hovořit, a most, náš most – vyslovit neodvažuji se tvého jmena – nám sklene cestu k zázraku. Jsem žena neb pouze píseň nebo sen, jenž vzrost’ v chimaeru na tvé cestě za odstínem? Jsem, nevím kdo. Jen tvoje jmeno velmi tiše vyslovím přece toho večera, a hvězdy s výše napadnou na most oblačný snů našich v hodinách nad věčnost a život dražších; tam potkáme se stíny dva – a splynem’... 72