LOUKY
Ó, louky daleké a plné květů,
závratných vzletů tam, kde obzor olivově plane
a šeptá tichou, kouzelnou svou větu
o věčnosti a štěstí, lásce věčně živé,
kde srdce plane, purpur krve kane
slunečné do růžových vřesů v polostíny zádumčivé – –
pro půlnoc života, k níž každý krok je blíž.
Ó, louky nehostinné, smutné, osamocené,
já byla u vás, zasadila keř a kříž
v střed vaší krásy za vše štěstí nedosněné, zlomené,
za touhy nevyplněné
a za všecko, co bylo, není již...
Ať vím a vzpomínám –
již nevrátím se k vám,
neb nenalezla bych, co spatřila jsem kdys
ve vaší volné, snivé zeleni a kráse. Jistě zřela bych
na místech drahých schůzek, slibů památných
jen temný tis
a kříž.
59