ŠTÍT
V adventě bylo to. A pozdě k ránu
podivná hvězda plála
tak jako nesvětská a jako betlemská,
nad Hradčanami stála
jak křížek koruny, neb žezla rukověť. –
Postavy šeré ku božímu stanu
kráčely vzrušené; a odpověď
toužily s nebes k modlitbám svých srdcí hlubin...
Tak jako nesvětská a jako betlémská
podivná hvězda plála, jako rubín,
krvavý rubín, chorál zněl: rorate coeli...
A srdce millionů v osamělý
chrám tepala, voskové sloupky hořely,
a písně křídly mávaly, a prostřely
koberec pro klečící k nebesům.
A v kapli svatováclavské vstříc velkým snům
chorály zněly, srdce bušila
jak světcův meč na uzavřenou bránu,
a v polostín svou nesmrtelnou záři šířila
podivná hvězda síly, narozená v pozdním ránu.
Nezhasla podnes,
a svítí jako nejsvětější štít
patrona české země, smutné, štvané!
A vítr zlý, byť vzedmuv plachty, odnes’
oblaky snů, jak lodi ztroskotané, –
nám zůstane ten štít –
a naše srdce jak v zvon poplašný – do něho budou bít’..!
67