RYBÁŘI
Rybáři nad vlnami schýlení
k svým prázdným sítím, ke snům nezvěstným,
jim v duši straší vzlykot tulení,
ryb mlčení a dálných břehů dým.
Soumraky zlaté do vln padají,
horečky třeští v srdích zlomených,
a vítr zpívá sloky o ráji,
o ráji zpívá – věčný, sladký hřích.
Labuti vzlétly jako oblaka
bludná a snivá. Sedí rybáři
a přemýšlejí. Nic jich nezláká,
než moře ohromné, když zazáří.
A sítě trhají se, zmítá člun,
a moře plné stříbra šupin ryb
zděšených světélkuje v píseň strun
měsíčných: „Návrat v štěstí slib mi, slib!“
Je prostor záhadný a plný hvězd,
rybáři sedí pokorni jak dřív.
Co potká je? Snad odměna neb trest,
nenávist modrých vln neb jakýs div.
Domov a moře: Ráj je obojí
rybářů snivých, ale veslo ne,
ni plachta, stožár – nespojí
domova s mořem – –: člun dnes utone...
Utone: lodí mrtvých průvody
se zjevují – zlá věštba... Smrti Stín
v cár němé plachty oděn nad vody
se sklání, pátravě zří do hlubin.
75
Podmořských nestvůr v děsném mumraji
tam vidí, pošklebek zlý na tváři:
sní na dně v troskách lodi o Ráji,
sní o Ráji nešťastní rybáři!
76