DO NEJVZDÁLENĚJŠÍCH ZAHRAD
Do nejvzdálenějších zahrad
za nejčarovnější křivky palácův a chrámů
slunce odešlo a zavěsilo na hrad
zlatých korouhví a v rámu
oblak zvolna zhasínalo.
Všecko zhasínalo,
jako plamen, zrozen dohořet,
jitro, které večerem se stalo,
Srdce žár, jenž v temné vášni kvet’.
Modří motýli se snesli soumrakem
na řeku a střechy, tiše zněly hrany
s věží od života odloučených,
pluly větrem dozpívány
s perleťově šedým oblakem
do nejvzdálenějších zahrad.
Z oken otevřených
zapomenuté se písně chvěly,
lodi pohnuly se, tmavý břeh –
pohřížený ve stínech a snech –
nehlučně a vážně opouštěly,
ověnčeny luny zastříbřenou ratolestí,
mlhy bílým květem;
mizely jak přelud Štěstí
do nejvzdálenějších zahrad.
Prostor okřídlil se miliony světly,
rozptýlenými světem,
touhy do šílených objetí se spletly
v nesmírný, omračující klid.
Naše duše odcházely veliký Sen snít
do nejvzdálenějších zahrad.
32