MODLITBA NEZNÁMÉ ŽENY
K tobě, ó Bože, svůj se bojím upřít zrak,
jsi příliš volán, nadarmo tvé jméno
a rouhavě je bráno, ztroskotaný vrak
je svět, a všecko lidské znesvěceno.
Přec odvažuji se, ó Bože, k tajům tvým, –
ne slabost vzhůru vede mne, však síla,
dnes není modlitba má ještě zoufalstvím,
chci, by jak srdce v zvon tvých oblak bila.
Vždy na světě jsi zástup v prachu klečet zřel,
sepiatých rukou nesmrtelné stromy,
ve spasmu vytržení vlny lidských těl,
kajících věčný průvod ze Sodomy.
A viděls bílé tváře světců horoucích
a mučedníkův úsměv zkamenělý,
rty mrtvé, na nichž poslední verš písně ztich’,
a modlitby, jež věžmi k tobě čněly.
A vyplakaných očí světla krvavá
k tvým hvězdám o pomoc se obracela...
A věky šly a došly; lásky poprava
ponurým stínem křížů zemi ztměla.
Ó Bože, slyš! Zde stojím, v stínech pouhý stín,
mne nikdo nevidí, jen ty mne vidíš,
jak otvírám ti duši v světě těžkých vin,
ó ty mne slyš, jenž dráhy hvězdné řídíš!
Nad vlastní touhy, bolesti své dál’ a výš’
se modlím a tvou Prozřetelnost vzývám
a věřím vírou lásky, že mne vyslyšíš,
jak křídla sny své skláním k našim nivám.
70
Jak křídla sny své zvedám k mocným trůnům tvým,
horoucně tebe prosím: po zásluze
ať všem se dostane, stůj bohatstvím
své lásky při nás v neštěstí a hrůze!
Snad budeš krutě trestat, snad i odpouštět,
přijď Království tvé, zahoj strašné rány,
svou nejsvětější vůlí slavně rozsuď svět,
vztyč Spravedlnost, Bože svrchovaný!
71