NENÍ ODPOVĚDI...
Všecko umírá, co zrozeno,
a co přišlo, všecko odchází,
ještě trochu snův a ekstásí,
a vše bude tiše skončeno.
Hleděla jsem v hloubku života,
do dna rozkoše a bolestí,
v propasti, kde hoří temnota,
v soumrak Bohů, v půlnoc neštěstí.
Viděla jsem srdce plamenná,
ctnost a zločin, chladný výpočet,
horká gesta, úpadek i vzlet,
i jak málo všecko znamená!
Na dně duše jako skála ční
bolest němá, že tak nutno jít
v sen, jenž po objetí nelační,
v tmu, z níž nevyplyne luny svit.
Jít a tušit svého Slunce zmar,
cítit srdce touhu bouřlivou
a své víry křehkost děsivou:
všecko klásti pod věčné Tmy spár!
Není odpovědi v prostoru
ani v nitru k tomu, o čem sním,
z propastí až k hvězdám nahoru:
jenom věčné ticho nade vším.
36