Vysoký, tichý, nedostupný prostor nade mnou,
jak osudy oblaky plují cestou tajemnou,
a světy tajemnější v závrati té planou;
chci v jistotu jít zítřků s duší odhodlanou.
Nesmírnost harmonie nadpozemské, svatý klid
kéž přijde do hlubin mých dlouhých nocí zazářit,
by stíny odešly, jež táhly se mým žitím,
ať v srdci jsoucnost jen chvil velkých, šťastných cítím.
Ať sílu k sestupu mám s výšin slunce čarovných,
ať oči vidí zázrak Snův, a slzy není v nich,
ať hoře z pomíjejícnosti je mi cizím,
jak oblak v žhavých sférách rozplyne – ať zmizím.