CO V NEBE PATŘÍ
Kdys dávno bloudila jsem letním žhavým sadem,
v potoku slzy proudily, a v stromech hořel sen,
sen o životě vítězném. Ó, často ve hrob kladem’,
co v nebe patří. Bylo tak i v onen teskný den.
Vše bolelo mne: slunce nenáviděné
a květy, stromy s pavučinami
mých vidin, tiché cesty v radost spojené
a stíny, rozptýlené velikými touhami.
Mým žalem byty ovinuty cesty cest,
jak nenávratně ztracené
do končin oblakův a hvězd.
Ó, často ve hrob kladem’,
co v nebe patří. Bloudila jsem smutným sadem,
jak nemohoucí dál svá křídla nést,
jak touha zastavená,
jak píseň ukončená...
A zase vše se vzkřísilo a zvedlo
jak cypřiš nad hrobem, a v nový zázrak předlo
můj život k sférám oblakův a hvězd...
Zoufalství – Naděje – dva dobrodružní bratři
podivných rozdílův, a přece možných svazků,
bez cíle k cíli v tempu věčně mladém –
proniknou nesmrtelnou lásku...
Ó, často ve hrob kladem’,
co při západu – velký obzor spatří,
co zvítězí a strašně oblaží,
co k životu a štěstí předurčeno jest,
co všecka utrpení okamžikem vyváží – –
co v nebe patří.
– – – –
– –
46