LOĎ
Loď ztroskotaná vnořila se do hlubin,
a spěchal měsíc, ticho modlilo se,
a jako řetěz potácel se ustrašených lidí stín,
až na břeh dopadli jak ponořené květy v rose.
Prsteny ke dnu padaly, a lidé zachránění
se chvěli jako písně bezbolestné znění,
loď klesala a mizela, stožáry bledly,
a ruce bílé k popelavé obloze se zvedly,
blouznila srdce o hloubkách a výších
tišších a tišších – – nejtišších.
O těch, kde divní žijí tvorové a není světla
a křídla pro vzlet nevykvetla...
A ztroskotaná loď? Jí není již. Jen skutečnost, že byla
a utonula, ční kdes na obzoru
azurných vidin, – stožár němý, zasmušilá
mátoha Štěstí. Není sporu,
jest pouze žal a smutek krajin bleskem zasažených,
ostrovů osamocených a srdcí potopených.
kalichů kouzelných a marně zdvižených –
tišších a tišších – – nejtišších...
47