V SIXTINSKÉ KAPLI
„Smiluj se nade mnou, Bože, podle
velkého milosrdenství svého!“
V Sixtinské kapli jsme se potkali:
byl těžký soumrak, večer života,
já viděla přes potopu a pouště do dáli
vzkříšené zázraky. Hořela samota
sny odvážnými, které tlukot srdce v chorál zmnoží,
varhany zněly v temné písně v oblacích
jak zvěstování, světlo blesklo v očích tvých,
dva prsty spojily se: tvůj a boží.
V Sixtinské kapli miserere znělo
ponurých žalmů v ono tichou hodinu –
ó, vidím dosud boží prst a tvůj, a Tělo,
jež Duší stalo se, a do stínu
měnlivých oblak, rozvlněných moří
plameny srdcí vysvobozených se noří
v propasti nebes jako hvězdy v prostor daleký...
Kam asi letíme? Jsem volným křídlem tvým,
na věky naše duše spojily se božství rozhodnutím osudným –
na věky.
65