Dolente.
Ne, nejsi tu, a přec tě vidím všude,
mám k tobě jít? Ach, vázne v chůzi krok,
to listí všechno žluté je a rudé,
a duší táhne tolik smutných slok.
A u tebe? Já zastavím se chvíli
a vzrušena snad půjdu mlhou zpět,
a srdce krutě sevře mi, můj milý, –
ten svět.
Zas naleznu tě pohroužena v stesky
s tím čelem v dlani, ach, mám předtuchu,
že v bouři žalob vzrostou kdys ty blesky,
jež zatím kříží nitrem bez ruchu,
jež bolí jen, jak ohnivě se lámou,
a slovo jedno na vždy zničí klid,
a já přec růží sny, ať stokrát sklamou,
chci mít!
70
Já při tom všem, co uhněte a dusí,
chci míti krůpěj, která ovlaží,
a radosť, která zůstat živou musí,
i když ji žití vlna rozráží. – –
A vidím, klesám, – – snad to marné bude,
co květ, co sen, co k blahu zlatý klíč?
Kam jdu, kde jsem, já tebe želím všude, – –
tys pryč!
71