Schovanka.
Jen jednu noc – a útlé mládí
kde ztrávila až v dnešní den,
kde měli ji tak vroucně rádi,
vstříc lásky zář jí nesli jen,
ty všechny drahé, zlaté tváře
naposled zítra u oltáře
spatří, by kam ji osud svál,
odešla na vždy od nich v dál.
Juž zítra? Ne, toť příliš záhy!
A přec, kdo tím jen vinen jest,
cit jiný, mocný v nové dráhy
že povznesl ji, v říši hvězd,
jímž její srdce okouzleno
a na vždy tomu zaslíbeno,
jenž zítra, láskou rozechvěn,
svou na vždy zvát ji bude jen?
Vše v duchu zří. Juž oba svoji –
leč pak to smutné loučení,
vůz připraven juž venku stojí,
a ona v bolném zachvění,
všem ruce tiskne, tváře líbá,
ty objímaobjímá a k těm se shýbá,
až starý pán, by slzy skryl,
by vozka, kyne, popílil.
29
Juž povoz hrčí – s Bohem, s Bohem!
Pak ještě šátků bílý mih, –
tam smutek chví se v oku mnohém,
a vůz již v známých alejích;
se stromů květy v cestu sněžísněží,
jí nesou v pozdrav vůni svěží,
pak ještě z vlaku pohled zpět –
a navždy s drahým v jiný svět...
Jen jednu noc!... Vše v mrtvé tiši
juž v domě spí, jen ona bdí
a srdce mocný tlukot slyší,
když na bílý šat popatří,
v němž půjde zítra ku oltáři –
a venku v šer co hvězdy září,
jí třpytné slzy potají
v ten bílý hedváb padají...
30