I.
POD SNĚHEM.
7
Noc.
Jde volným krokem velká, mocná tiše
přes lesy, lada, paláce a chýše,
jak zjev, jenž oděn v temno sterých stínů,
jde spící zemí, která sotva dýše.
Na čele zlatý vínek se jí třpytí,
ve vlasech plno zářných světel svítí,
ret němý však a líce bez pohnutí –
klid hluboký a posvátný kol zříti...
Tak spěje dál. Jen časem někde stane,
co slza hvězdou se zraků jí skane –
to tam, kde osten bídy spáti nedá
nebohým srdcím, duši rozervané...
9
Duma v jeseni.
List za listem všech stromů žloutne,
pták s ptákem prchá v teplou dál’ –
a hustá mlha, z rána šeda,
juž zraku ani prozřít nedá,
ba i ten zlatý paprsk slunce
jak by se země ostýchal.
A vítr vane studeněji,
ba až to kosti proniká!
A večer, který vůní květů
dřív pohádkou byl cizích světů,
před krasami a kouzly všemi
juž zvolna dveře zamyká.
Jen teskno, teskno z všeho zbývá
a smutek plní duši víc – –
a posléz’, vichru ruka dravá
když slední lístek oškubává,
s nímž vše, co zbylo, s Bohem dává,
hle! slza velká rosí líc...
Proč? Proto snad, že všecka krása,
v níž každý volně dýchat směl,
zmizela v dál’ tak záhy, záhy,
jakoby kdos, nám nad vše drahý,
po krátkém. tklivém rozloučení
zas na dlouhý čas odešel?
10
Či proto snad, že onu bídu
přírody němou, beze slov,
v níž hluboké tak náhle vrásky,
bez soucitu a beze lásky
sníh mrazný brzy v smíchu divém
v jediný změní ve hřbitov?
Ó, jistě vše to k srdci mluví!...
Však nejvíc, nejvíc z všeho snad,
že parallelu svého žití
tu člověk musí trpkou zříti,
z ní každým rokem víc a více
též učit se mu odvykat...
11
První sníh.
Jde jeseň, bílý závoj spouští,
zmlk šepot listů, ptactva smích,
a hnízda holá v chudém houští
zří na tě prázdna,jako v poušti,
a co v ně dojat zříš, hle, padá
juž první sníh.
Zprv zvolna sem a tam se nese,
pak zachytí se na větvích,
pak náhle víc ho mračno střese,
a než zrak zvedneš, zříš, že v lese
a v polích, cestách všecko přikryl
jen sníh a sníh...
Toť jako v žití. V práci, boji
jdem všichni v potu v cestách svých,
co s rokem rok se v řetěz pojí,
jejž vlečem sebou v krve zdroji – –
než naděješ se, ve vlas napad
juž první sníh.
Toť stříbro, kterým tvoji snahu
čas odměnil – víc žádat hřích!
Žil’s, trpěl, – teď na smrti prahu
teďtě vítá hrob a tvojí dráhu
přikryje věčným zapomněním
jen sníh a sníh.
12
Dvorec.
Ke stráni přikrčen, před větry severnímiseverními,
jež stále chrání jej, se dívá v prostřed zimy
v kraj zádumčivý kol, jejž celý zavál sníh;
a malá okénka, jež v létě v listech révy
slouchala ptactva smích a dovádivé zpěvy,
jak stříbrem lesknou se v stech květů čarovných.
Jej nízká zídka jen od dlouhých polí dělí,
jež tiše dumají, pod bílým pláštěm celý
den sníce o jara, i léta paprscích;
dál malá zahrádka, v ní bezlistých řad stromů
se hlavou shrbenou, jak postesknout si komu
by víc juž nemohl jich žal tak tklivě tich...
Od vrátek ve sněhu, jak bílá pentle hezká,
až blízké ke studni se úzká táhne stézka,
tam náhle dělí se a v blízký vede les,
kde v sterých démantech vše leskne se a svítí,
na kraji jeho kříž lze starý, vetchý zříti,
a na něm houpá se juž dávno uschlý vřes!
Vše v němém strnutí. Jen časem skřípnou vrátka,
kdos kráčí ke studni a stézka kluzká, hladká
na chvílí oživne, pes v boudě pohne se;
tlum vrabců na zídce, již zpola zmrzlí v hádce
se shodnout nemohou, se zalekne a v krátce
dál v pole bělavá se letem povznese.
13
A v chvíli ticho zas. Jak v kraji zapomnění
by dvorec octnul se, ve tiché vhroužen snění
a zpola zavát juž v mrazivých závějích;
jen bílé od střechy dým modravý se vine
a zvolna spěje výš, až mizí v mračno siné,
jež tiché, zamlklé věští jen sníh a sníh...
14
Hrob.
Co v tobě tají se? Zda branou v nekonečnost
tě temnou zváti mám, v svět neznámý a stinný,
jejž halíš tajemstvím, jež nelze proniknout?
Či v tobě odpověď na otázku, co věčnosť,
kam nelze prohlédnout a jejíž prohlubiny
tak děsné, tajemné, že v šeré jejich stíny
jen plaše člověk zří, však jak by těžké viny
se náhle dopustil, zpět rychle v bázni prchá
a v svého rozumu se malý vrací kout?
Či kolébky jen klín jsi, z které nové žití
se směje v předtuše v svět zářící a skvělý,
v nic, sotva vzešlo z ní, zas zpět se vracejíc?
Neb brázdu sypkou jen má každý v tobě zříti,
jichž počet bezměrný v lán světa širý, celý
smrt pluhem vyrývá, a když v nich vypučely
znov klasy života, by skosila je rázem,
zář’, krásu všeho tak zas obracejíc v nic?
Kdo vše to rozluští? Čí rozum na vše stačí?
Zda člověk? Příroda či sama náhle zjeví
kdys řešitelkou se těch záhad tajemných?
Týž stejný, jako vždy kol tebe člověk kráčí
v svém žalu, radosti, zní stejně ptačí zpěvy
jak jinde nad tebou, jich jásot, smích a hněvy,
a krása květů tvých týmž modrým okem děvy
jak jinde k nebí zří, svit s něhož na tě zlatý
týž padá slunce, hvězd a s mračen déšť a sníh.
15
A mrtví nemluví... jak v propasť nedohlednou
klesají ve tvůj klín, jenž navždy, navždy skrývá
vše vášně člověka, hřích, nenávisť i žal.
Ó, chabost myšlének, jež v šeru tvém v nic blednou.
Taj tvůj skryt škraboškou, z děr její očí dívá
kdos velký, neznámý se v svět, tma zádumčivá
jej halí tajemstvím, a ruka směle živá
když chce ji strhnout, zpět hned ochromena klesá,
hlas hrozný slyšet mníc: „Až potud – – ne však dál!“
16
Zimní noci.
Tě nejraději zřím, když dýchla v kraj už zima.
Jsi jindy krásna též, než mne přec více jímá,
plášť sněhu stříbrný když na zemi se klade,
a bělí na horách i v údolích se všade,
stín lesů hlubokých v jas skoro denní mění,
na hlavu doškových se chatek klade v snění
a od cest a stézek všech se lesklým svitem liší –
když nízkých hrobů řad, jenž v mrtvé dřímá tiši,
zakrývá příkrovem, jak rakve plátno bílé –
na stromy věsí se, z nichž mnohý hlavu chýle
je stařec shrbený, jenž s bílými juž vlasy,
na prchlý mládí čas jen v slzách vzpomíná si...
Však celá nádhera tvé krásy v zářném jase
vzplá teprv v čarojas, v němž kouzlo usmívá se
nejkrasších pohádek, když u velebném snění
bílý svit měsíce tvůj obraz rázem změní!
Teď vyšel nad obzor... hle! v plném čarolesku
tvář jeho vzplanula, co bílou jeho stézku
hvězd sterých modravý, třpyt smavý, chvějný vroubí...
Kraj celý závojem se velkým s nebem snoubí
jak rouškou stříbrnou, jíž průhlednou lze zříti,
sníh v barvách jiskřivých jak leskne se a svítí
až v obzor daleký, kde s bílou mlhou splývá.
Čar kraje přede mnou! Hle, rybník k nebi dívá
se ledem průsvitným, jenž nad křišťál se leskne
17
jak plocha zrcadla, v rám země tiché, teskné
jež zasazena jest – a potok, jenž v něj ústí,
je stuhou stříbrnou, k níž keřové kol hustí
v démantů obalu se kloní, strážci spící – –
dál lávka černá se jak temný pruh a čnící
věž za ní kostela zdá v tichém zamyšlení
se modlit k nebesům, co v zlatém osvětlení,
mníš, druhé nebe hvězd že s měsícem se tají
ve oknech kostelních. Ta vlídně usmívají
se v tiché údolí, kde spících domků štíty
v jas zlata stopeny jen s nábožnými city
zří v kraj, jenž přiváben sem z černých zdá se bájí,
jichž noci kouzlem svým tak mocně dojímají....dojímají...
Ó noci velebná! Zda v tobě více zříti
má oko člověka než krásu, která svítí
ti v cesty, kudy jdeš, tě provázejíc v záři?
Tys něma – a přec zdá se mi, když kol vše tiše,
že v chrámu velkém jsem, v něm oltář v nebes pýše
plá v světlech mihavých, jichž na sta se tam skvěje
a měsíc, hostie, s jich středu stříbro leje
na zem’, jež v hlubokém a zbožném zadumání
před zjevem posvátným líc zasmušilou skání....sklání...
18
Stopa ve sněhu.
Sám prázdným krajem šel jsem, den byl zimní, chladný,
a kam zrak dohlédl, až v obzor podalpadal sníh;
kol holá pole jen a nikde chodec žádný,
jen stranou hřbitov stál, cíl všeho žití zrádný,
a v mlžném pozadí kol vížky kostelíka
se k sobě krčilo pár chatek doškových.
A v tichých myšlénkách jda, nevšim’ jsem si ani,
u vrátek hřbitovních že náhle stanul jsem,
od nichž kol bílé zdi se táhlo lemování,
a četných hrobů řad, jenž ukrýval se za ní
pod sněhu příkrovem, v plášť nebe zadumaný
a šedý díval se, tak zádumčiv a něm...
A v teskném pohnutí já hlavu schýlil k zemi –
v tom náhle ve sněhu jsem černou stopu zřel,
podivnou, tajemnou, čerstvými šlépějemi
od zídky hřbitovní se táhla poli všemi,
a v mlze mizela, jež víc a více houstlahoustla,
jak kdosi právě teď by zvolna tudy šel.
Však nikde tvora zřít, kraj jak dřív prázdný, čistý.
A nevím ani, proč, – dle šlépějí těch dál
když zvolna kráčel jsem, jda všemi těmi místy,
kde v sněhu černaly se, určitý a jistý
směr jich až k chatám spěl, a divno, ač sníh padalpadal,
těch stop víc nezavál, jak tknout by se jich bál!
19
Kdo mohl kráčet v nich? Ač nejsem pověrčivý,
v mou duši rozchvělou děs jakýs náhle vpad;
den spěl juž k večeru, – v tom náhle zadumčivý
hlas zvonu ozval se, tak truchlivý a tklivý
to s vížky kostelní, zněl requiem jak žalné,
s nímž tichá modlitba všech pojila se chat.
Kdos právě zemřel tam. Ó, záhad strmá výše!
V té chvíli tesklivé já rozluštění mněl
jsem nalézt’ oněch stop, jež, co sníh s mračen říše
se spouštěl, viděl jsem; mně dělo cosi tiše,
že smrt v nich kráčela, by navštívila toho,
jenž v jiných světů stín byl právě odešel...
20
Sám a sám.
Na pusté výšině, kam sotva noha vkročí,
kde rolí nezřít brázd ni cesty bílý pás,
strom uschlý zvedá se, a kdo jej z dáli zočí,
mní pahýl zříti jen, tak zohavil jej čas.
Naň pták si nesedne, ba dále jej to žene,
kam lesů hlubokých jej láká chlad a stín,
jen nebe modré dnes a zítra zakalené
nad ním tak vysoko a pod ním země klín.
Tak opuštěn a sám!... Že pro všechno zde ztracen,
mřel žalem, teskní dál, a ne-li hromu klín
jej zbaví útrap všech, sám jednou bolem schvácen
s té výše závratné se sřítí do hlubin!...
21
Česká jarní.
Vždy stejně zní ta píseň stará.
V té práci a krvavých dnech,
když z daleka táhne zvěsť jara,
a jeho tak hluboký dech, –
my tisíckrát sklamáni znova
a tisíckrát klesnuvše v prach,
přec šeptáme naděje slova
a záře svit vidíme v tmách.
Hle, jak se juž usmívá v dáli,
tak sladce – ó, není v něm lež!
Leč, proč bychom k němu se drali?
vždyť musí k nám přijíti též!
Tu tiše si stoupneme stranou,
– ta skromnost nám vrozena tak –
a červánky zlaté kde planou,
v dál’ rozechvělý upřeme zrak.
Tam zatím vše kvete již, jásá
zpěv ptáků a modrá se bor
a slunce své paprsky střásá
na lesy a temena hor –
leč u nás vše posud tak chudé,
jak zakleto ve dlouhý sen –
ó, Bože, což stále tak bude?
Kdy jara nám zasvitne den?
22
Než těšíme sebe a tiše
jen stojíme – čekáme zas....zas...
A když zříme, jiným že dýše
v skráň, přeje jim zlatý svůj jas,
tu nesměle šeptneme rtoma,
a zní to jak modlitby zvuk,
jak tichounký děcka pláč doma,
vzdech tlumený v úpění muk....muk...
A když i ten zajde a zmizí
a posud nic – marný vzdech, sten
a jaro, k nám chladno a cizí,
tam v dáli vše zahřívá jen,
tu s zapřením velkým – zda prosit
my zvykli kdy? – zakryvše skráň,
jak smrt by nás měla juž skosit,
v dál’ chvějící vztáhneme dlaň....dlaň...
A čekáme zase, zda na ni
jen jediný vhodí nám květ
a jediný úsměv jen v skráni
zda vkouzlí nám ten jeho vzhled,
zda prostičká jediná píseň,
již v koutku pták zatiknul kdes,
snad zaplaší všechnu tu tíseň,
jíž tolik čas ve hruď byl snes!
A čekáme stále – a zvolna
čas nad hlavou uniká dál,
v níž myšlénka s myšlénkou bolná
se střídá a němý ten žal –
a zatím hle! u nás znov’ sněží,
až hrobem vše zavane sníh,
kol hluboké závěje leží
– a my přece stojíme v nich.
23
A čekáme – nevíme ani,
že soumrak pad’ do našich cest,
že strnulost utkvěla v skráni
a dlaň že juž svírá se v pěst;
že dech v hrudi zvolna se tají
a závěje sáhají výš – –
v dál’ horečné zříme jen, bájí
kdy zavítá jara k nám říš....říš...
Však marně, k nám nejde – jen mraky
víc obzor náš halí v svůj klín,
víc slábnou a kalí se zraky,
jak v noci by patřily stín – –
až posléz vzdech k nebi se vznáší,
mdlý ohlas všech ztracených dob,
– „dá Bůh, snad potomci naši“ – –
– a to druhé stají už hrob....hrob...
Ó, trpce zní ta píseň stará.
V té práci a krvavých dnech,
když z daleka táhne zvěst jara,
a jeho tak hluboký dech, –
my tisíckrát zklamáni znova
a tisíckrát klesnuvše v prach,
přec šeptáme naděje slova
a záře svit vidíme v tmách....tmách...
24
II.
ZÁŘE A STÍNY.
[25]
Ve chvílích oddechu.
(1884.)
Má bílé čílko, rusý vlas a rtíky
jak květ planého máku do krvava,
dvě zářná očka, šelmovsky tak smavá
a lichotivě za vše žvatlá díky.
Co prostoty v tom jejím dětském hlase!
Z daleka vždy, zda něco nesu, ptá se.
A má mne ráda. K večeru vždy z dáli
mně spěchá vstříc a ručinkama tleská,
k hubince špulí ústa malá, hezká,
pak za ruku mne chopí, šotek malý,
a vede k otci, matce do besídky,
jež u zahradní přistavena zídky.
A pak to počne. Co tu řečí, smíchu,
co povídaček, hovoru a ptaní,
co proseb, slibů, žertů v usmívání!
Tu na chvíli jsem šťasten zas a v tichu
tom odlehlém rád po všem denním trudu
se skrání střásám umdlení a nudu.
A myslím vždy, jak veliké tvé štěstí,
ty něžné děcko, jež ti život zlatí,
v němž líčko tvé vždy více růžovatí,
vše v pohádek se mění čarné zvěsti.
Ty nevíš nic o závisti a zlobě,
nic, v příští co tě asi čeká době.
27
A často, zřím-li blaho otce, matky,
když líbají tě, v náručí svém vinou,
se zdá, že city mé s jich v jedno splynou,
týž pocit štěstí, pocit blaha sladký
jak by mne sevřel – a já chvatně stranou
si stírám slzy, jež mi z očí kanou.....kanou...
28
Schovanka.
Jen jednu noc – a útlé mládí
kde ztrávila až v dnešní den,
kde měli ji tak vroucně rádi,
vstříc lásky zář jí nesli jen,
ty všechny drahé, zlaté tváře
naposled zítra u oltáře
spatří, by kam ji osud svál,
odešla na vždy od nich v dál.
Juž zítra? Ne, toť příliš záhy!
A přec, kdo tím jen vinen jest,
cit jiný, mocný v nové dráhy
že povznesl ji, v říši hvězd,
jímž její srdce okouzleno
a na vždy tomu zaslíbeno,
jenž zítra, láskou rozechvěn,
svou na vždy zvát ji bude jen?
Vše v duchu zří. Juž oba svoji –
leč pak to smutné loučení,
vůz připraven juž venku stojí,
a ona v bolném zachvění,
všem ruce tiskne, tváře líbá,
ty objímaobjímá a k těm se shýbá,
až starý pán, by slzy skryl,
by vozka, kyne, popílil.
29
Juž povoz hrčí – s Bohem, s Bohem!
Pak ještě šátků bílý mih, –
tam smutek chví se v oku mnohém,
a vůz již v známých alejích;
se stromů květy v cestu sněžísněží,
jí nesou v pozdrav vůni svěží,
pak ještě z vlaku pohled zpět –
a navždy s drahým v jiný svět...
Jen jednu noc!... Vše v mrtvé tiši
juž v domě spí, jen ona bdí
a srdce mocný tlukot slyší,
když na bílý šat popatří,
v němž půjde zítra ku oltáři –
a venku v šer co hvězdy září,
jí třpytné slzy potají
v ten bílý hedváb padají...
30
Pod besídkou.
Vždy na večer ve zlatém slunce jase
v zahradě tiše pod besídkou sedá,
kam snesou ji, líc její hlásá bledá,
že dotrpí juž v kratičkém snad čase...
Co těší ji?... A přec, když v známém hlase
poznává z dáli, on že jde, – zrak zvedá
hasnoucí v před, ty drahé tahy hledá,
a když jej spatří, usměje se zase.
On přijde vždy. A v srdci bolnou muku
jí líbá vroucně vyhublou juž ruku,
kytičku z růží, fialek jí nese.
A ona šťastna, v chvíli té v nich zdobu
snad ani nezří blízkého tak hrobu –
je k srdci tisknouc, zří jen k němu v plese...
31
Dědeček.
Na lávce pod lipou rád zamyšlený sedá
a sčítá myšlénky, jež z mladých let mu zbyly,
a hlava šedivá, jež mnohou trudnou chvíli
juž v žití přečkala, si odpočinku hledá.
Tak dlouho vysedí a jenom časem zvedá
zrak chorý k hřbitovu, kde kostelíček bílý,
tam dřímá babička – jak spolu šťastni byli!
A při vzpomínce té mu vlhne brva šedá.
V těch smutných myšlenkách však často cítí, kdosi
že náhle ze zadu mu potahuje šosy,
se v kapsy dobývá, při tom na špičky stoupá.
Však juž jest dopaden – a s usměvavou tváří,
z níž smutek vymizel, dědeček blahem září
a vnuka malého v tvář celuje a houpá...
32
V jaru žití.
Zřím denně ji tak štíhlou, mladou,
má stopy útrap na čele
a chmur, jež stíny temné kladou
jí v líčko jemně zardělé.
Vlas zlatý má a ručku bílou,
malinkou nožku, něžnou, milou
a oči jako chrpy květ,
v rozpuku růže sladký ret.
Je samotna. Již v útlém mládí
jí osud všecky drahé vzal.
Čas nad hlavou jí dále pádí
a nevrátí, co oderval;
kdys v myšlenkách-li s vlahým okem
nad žití svého stane tokem,
jak list, jenž mrazem v cestu pad,
se zachvěje – však marno lkát...
Teď domácí je učitelkou.
Co vytrpí však, kdo to ví!?
Vše příkoří, svou bolest velkou
to dítě nikdy nepoví.
Stesk nejde nikdy přes rty její,
je hrda při vší beznaději,
jen šerý, tichý pokojík
smí slyšet její pláč a vzlyk.
33
Tak žitím jde jak ptáče siré.
A jen když přijde neděle,
do přírody si vyjde širé,
v slunečním jasu zardělé.
Tu volno jí v tom čistém vzduchu,
ve stínu stromů, ptactva ruchu,
a k večeru, než pod svůj krov
se vrátí, zajde na hřbitov.
Tam v ústraní, kde v keře sněti
se k nebi zvedá prostý kříž,
zapomíná, co vytrpěti
jí bylo, svým jen drahým blíž
tam cítí se, z té chladné země
hlas útěchy mní slyšet jemně,
a teprv’, když juž hvězdy svítí,
zpět vrací se – v to staré žití...
34
Vdova.
Nad prací schýlena, ač namáhavě dýchá,
nemocí stížena, při chabém lampy lesku
ve chvatu zimničném bez pláče, bolu, stesku
bdí dlouho do noci, jež krajem kráčí zticha.
V té nuzné prostotě, jež neví, slova lichá
co jsou, co podvod, klam,,jež žití hyzdí stézku,
od smrti manžela, jenž jistě na nebesku
jí žehná v práci té, tak denně sedá ticha.
Jen časem povstane a tichým, volným krokem
se blíží k postýlce, jež nuzná v koutku stojí,
a skoro bez dechu se zvolna nad ní sklání.
Dvé andílků tam spí... Ó, jak tu kmitne okem
jí paprsk radosti a v blahém usmívání
mní bohatší se těch, již v zlata žijí zdroji.
35
Zapomněla....Zapomněla...
Jí, sirotku, čas dal málo jen květů,
víc krvavých v srdce jí zasadil ran....ran...
Teď v rakvi juž dřímá, z dalekých světů
vstříc kyne jí záře nebeských bran.
A mnohý, kdo za živa kamenem po ní
jen hodil a s výsměchem na ni jen shléd’,
dnes s vylhanou slzou nad ní se kloní,
kříž dělá jí v čílko, jež mrazivý led.
Však ona, jíž v žití osudu krutém
tak dlouho, ach, úsměv nezdobil líc,
z té rakve teď v svící plápolu žlutém
všem vlídně, tak vlídně se usmívá vstříc...
36
Stařenka.
Tak denně chodí stejným, volným krokem,
čas vráskami juž čelo její zryl,
však čila, posud, svěží, s jasným okem
a úsměvem, jenž údělem jí zbyl
z dob mladých, plných slunečního jasu
a vzpomínek těch blahých, krásných časů.
A v kostele vždy na svém místě sedá
před oltářem juž kolik dlouhých let
s týmž úsměvem, s touž lící, kteráž bledá
všem mila je, kdo znají ji, a ret
v modlitbě vroucí za ty k nebi spěje,
jichž vzpomínka ji posud v duši hřeje.
Však přečasto, když kostel písní hlasnou
se ozývá a zvuky varhan zní,
se zdá, že rety v modlitbě jí hasnou
a hlava klesá... Stařenka jen sní,
a minulosti řada dojmů celá
jí vchází opět v ňadra rozechvělá.
A slza prvá na líce jí skane.
Zří kostel plný, kolem ruch a šum,
nad oltářem jas mnoha světel plane,
a u něho hle! ona k nebesům
po boku toho prvně celou duší
se modlí, k němuž srdce láskou buší.
37
Pak řada let jí před oči se staví
tak plných krásy, kouzla, něhy, vnad,
kdy život byl jí jako potok smavý,
jenž jasem jara v květný vtéká sad,
a hlavou táhnou všechny ony zvěsti,
jež hlásají jen klid a rajské štěstí!
A zří se opět v středu svojich milých.
Ten líbá ji a onen hladí tvář,
ten slova v stáří o radostech zbylých
jí sladce šeptá, v oku lásky zář,
co jiný zas k ní tulí se a prosí...
A druhá slza stařence líc rosí.
Teď sama je a zcela opuštěna.
I ten, jenž každým jejím dechem žil,
když krutá času rozkázala změna,
juž dávno též ji navždy opustil...
A slzy nové proudem stékajíce,
stařence svadlé znova kropí líce.
A v bolu tom pak často zapomíná,
že dávno z chrámu všechen vyšel lid,
že nezvučí již v písních klenba stinná
a kolem že jen mrtvý vládne klid.
Tu pozdě domů sama vždy se vrací
a úsměv její v žalosti se ztrácí.
Než nazejtří zas stejným volným krokem,
jak jindy v zbožné touze kráčí v chrám,
tak čila, svěží, jak dřív s jasným okem
a žehná drahým, krásným vzpomínkám.
Ty mnohou ještě vyzlatí jí chvíli
z těch, které stařence na světě zbyly.
38
Starý Křikava.
(Studie.)
Chalupu má a pole při ní malé,
pak zahrádku, v ní stromů, keřů řad
pár ovocných a kousek cesty dále
kus louky, o niž soud měl kolikrát.
Tam hospodaří hezkou řadu let,
jak otec jeho, praděd, snad i děd.
A stár ač juž, přec kutí cos den celý,
a neustále cos mu není vhod.
Dvě dcery živí, které ovdověly,
a s nimi dětí malých četný rod.
A dobroty ač v srdci jeho zář,
přec nepropouští paprsk její tvář.
A mní, že stále kdos mu všude škodí,
tam zří, že svévol’ zlámala mu plot,
zde v pole kvočna kuřat havěť vodí,
a v louce zas se cizí pase skot –
den celý jenom jeho slyšet křik,
jejž často pouhý způsobí jen zvyk.
Však nejhůř je, když švestky dozrávají
a cizích kluků rozpustilá směs
má na ně chuť – tu rány dopadají,
žel na prázdno – kdož jeho hůl by snes?
neb než on stihne jednoho jen z nich,
již z druhý stromů zaznívá všech smích.
39
A on jsa chuďas celý upocený,
jim holí hrozí, děsí – marně sic,
neb zítra děj týž malebné je sceny,
s tím rozdílem, že kluků ještě víc –
než on přec vždy, když posléz prchnou v dál,
si oddychne: „Eh, to jsem jim zas dal!“
A když ne jinak, aspoň na počasí
si stěžuje a mračen zkoumá běh –
a při tom ruce v kapsy velké dá si
haleny hnědé, v niž znát každý steh’.
A modré nebe září-li mu vstříc,
zas bručí si, proč nepršelo víc.
Tak celý týden prožije víc v hádce.
Než sváteční když usměje se den,
on v tmavý kabát ustrojiv se krátce
již časně z rána v přírodu jde ven,
pak do kostela – a na cestě zpět
u hrobu ženy musí chvíli dlet.
A na vnoučata, v koutku víc než venku
jež včera ještě udržoval strach,
když přijde, zkřikne: „Nu, přec ze přístěnku
lez, havěť malá, neciv pořád v tmách!
či straším? – hezky ke mně blízko sem!“
a po koláči v ručky strká všem.
„Jen buďte rádi, dědečka že máte,
že zdráv" – a hlas tu jak by se mu třás’.
Leč pak zas silně, až to děti zmate.,..zmate...
„kdo staral by se jako on o vás,
by nade vším, co vaše bude, bděl –
a od švestek ty kluky odháněl!?“....odháněl!?“...
40
Slepé dívce.
Jdeš světem jako stín, bez reptání a pláče,
vždy s čílkem sklopeným, na kterém duši čistou
zřím bílou lilií kvést!
Tvá nožka malá jest a hlásek, jako ptáče
když pěje za jitra a perutí svou jistou
chce k azuru se vznést.
A vlas tvůj leskne se jak zlato polních klasů,
když letním vánkem pláň jich rozvlní se spěchem,
a rty tvé čarovné
jak rudé maliny jsou plny vnady, jasu,
a ňadra bělostná dmou vlnivým se dechem
jak vlnky laškovné.
A přec, o ubohé ty děcko, nevíš ani,
co krásy, půvabu se v bytosti tvé skrývá,
noc tvojím údělem,
však bez luny a hvězd. Co tobě jejich plání,
co zlato slunce, zem, když oči jiných snivá
celuje květným rtem?!...
Jen v tichý pokojík tvůj vůně ze zahrady
když jemná přichází a jásot ptactva hlasný
v souladu slyšíš znít –
tu s tichým povzdechem si myslíš: plný vnady
svět přece musí být! – a v řase slzy jasný
se zachvěje ti kmit....kmit...
41
Než zaslechneš-li krok a slova matky hlasná,
jež k tobě blíží se, tu, dobré dítě, stíráš
si chvatně slzu s řas;
neb nechceš rmoutit ji, – chceš, aby mněla, šťastna
že’s v bídě své, a třeba v srdci bolem zmíráš –
ty usmíváš se zas!...
42
Relikvie stáří.
– Sem, k srdcí blíž, mé drahé relikvie!
Mně teskno dnes, snad dávných vzpomínek
proud útěchu mně v chorou duši vlije,
snad okřeje v nich chřadnoucí juž věk...
Nic nechvějiž se třesoucí má ruka, –
ty, srdce, stichni, mníš-li, časů zjev
těch uprchlých že způsobí ti muka –
vždyť mnohý krásný zní v nich zprvu zpěv!
Vzpomínka prvá – svadlá růže bílá!
Jí bylo tehdy osmnácte letlet,
když v kytici ji s fialkami svila
a žhavý na mne upírajíc hled
mně dala ji – ó, štěstí lásky prvé!
ji slyším posud, s něžným úsměvem
na sladkých rtech, jež rdí se nachem krve,
jak dí: „Jen tvou, jen tvou, můj drahý, jsem!“
A byla jí. Zde posud proužek zlatý,
zde myrta, vše, co blahé chvíle vznět
mně připomíná, obřad tichý, svatý
když připoutal nás v řadu příštích let.
Zde obraz její z doby té – jak krásný!
Ve bílém šatu nebeský co zjev
zří šťastna v svět – a já byl též tak šťastný!
V zpomínce té vře rychleji mně krev.
43
Co chybělo nám? A později hlasem
když prvně dětským nový štěstí zdroj
nám v ňadra snes’ se zlatoskvoucím jasem
plného blaha žití na úkoj –
ó, Bože, čeho kdo by přál si více?!
Vzpomínám posud všechen rozechvěn,
jak dítě své jsem v smavé líbal líce,
mněl, nejkrašší že vyplněn tak sen.
Žel, že ten sen byl příliš, příliš krátký!
Ach, brzy v prázdné kolébky jen klín,
zkad smích tak často vstříc nám zvonil sladký
jsme zřeli – to byl prvý černý stín,
jenž stavil hrázi v blaha plném zdroji,
by za ním přišlo jiných ještě víc...
Kolébka posud tamo v koutku stojí –
kde úsměv však dvou zlatých zřítelnic?
A od té doby nikdy víc juž štěstí,
jež v slovech „otec“, „matka“ skryto jest,
se neusmálo na nás, krutou pěstí
je osud navždy z našich urval cest.
Nadějí marnou ženu svou jsem kojil,
že bude jinak, vše se vrátí zas –
čas prchal, zvolna rány naše hojil,
však tělo chřadlo, bělet počal vlas...
Dnes tomu rok – ó srdce pukni žalem! –
co nejkrutější ze všech v světě ztrát
mne stihla – sám též hořem mrtev málem
svou drahou ženu zřel jsem umírat.
Ó osude! co zbylo ze všech časů?
Kde dítě mé, kde ženy tklivý hled?
Zde jenom proužek jejích drahých vlasů
než kdo mně ji, kdo dítě vrátí zpět?
44
Jen vy jste zbyly, drahé relikvie!
Jak dlouho ještě budu líbat vás?
Já mněl, že vzhled váš útěchu mi vlije –
a hle! slz vřelých proud mi stéká s řas...
Sem k srdci, k retu! Snad již málo zbývá
těch dnů, co hostit bude mne zde zem’ –
však mne v nich vším jste, minulost má živá
a nejdražším, než zemru, klenotem!“ –
45
O naší babičce.
V sled zlaté vlásky zulíbali,
bělounké čílko, chladný ret,
kříž do malých jí ruček dali
a kolem bílých růží květ.
A dcerušku když zřeli svoji
tak vyzdobenou naposled,
slz’ příval v ňader bolném boji
jim zrosil pláčem smutný hled.
A babička dál stojí chvící
u prázdné, dětské kolíbky,
hruď třese se jí vzlykající,
však marně, marně polibky
dnes probudit chce andělíčka,
jenž druhdy bílé ručky vstříc
k ní vztahoval, když chtěla v líčka
jej zlíbat, k němu spěchajíc.
A v hrobeček když temný, chladný
spouštěli malou rakvičku,
slz’ zdržeti se nemoh’ žádný,
kdo shrbenou zřel babičku,
jak v posled k vnučce své se chýlí
a v slzách patří do hrobu,
kam vzal jí anděl smrti bílý
let starých těchu, ozdobu.
A od té doby zamýšlena
u kolébky jen všechen čas
trávila, žádná kolem změna
46
jí nehnula, a jenom jas
vzpomínky blahé novým vznětem
když paprskem jí v duši pad,
zpěv známé písně spěl jí retem
a maně počla kolíbat...
Však výroční vždy den když přišel,
v němž miláček ji naposled
svým sladkým jménem volat slyšel,
ó, jaký ruch tu zavlád hned:
kolébka skví se růží květem
a ve svátečním čepečku
babička chvějícím se retem
se modlí za svou děvečku...
Tak prchal čas a do světnice
čáp přiletěl zas kolikrát,
však babiččiny bledly líce,
duch každým dnem víc slábnul, chřad.
Než zaslechla-li dětí hlasy,
jim zřela radost zářit s čel,
duch okřál jí a v zašlé časy
zpět k miláčkovi zaletěl.
A jednou v den, kolébka zase
když zaskvěla se růžemi,
ve slunce zlatém, zářném jase
babičku našli na zemi
klečící, ruce v klínu spjaty
a hlavou v bílých poduškách,
hruď bez dechu – tak anděl svatý
vzal k miláčku ji v modlitbách...
47
Nevěsta.
Den zlaté naděje, v němž splněny sny všecky,
jenž sladkým pocitem jí plnil duši mladou,
když zřela v budoucnost, juž přišel radostný.
Jak září hrdostí a úsměv skoro dětský
jí zlatí bílou skráň, když na hlavu jí kladou
věneček myrtový a závoj bělostný.
Teď vyšli z kostela. A zástup venku tlačí
se lidí zvědavých, všem ona vlídně kyne,
rty mákem planou jí a líce růžemi,
že mnohý, kdo ji zří tak šťastnou, dojat k pláči....pláči...
Dál zástup družiček, než průvod ten je mine,
déšť květů rozsypal a poupat po zemi.
A ona kráčí v nich, jak anděl s nebes bílý,
a zlatým střevíčkem je zašlapává v prachu –
v té chvíli nemyslí, že život podoben
též často kvítku jest, jež jedni vypěstili,
by druzí šlápli naň, – líc plá jí v růžném nachu,
a v sladké důvěře zří k muži svému jen....jen...
48
Růže.
V té zlaté knížce mezi listy,
kam zrak váš blankytný a čistý
tak často zří – jak jímá hled!
Ty lístky zvolna padající
a v prach juž, který zajde, tlící,
pak dávno, dávno uschlá sněť –
ó, jak to všechno ňadrem chvěje,
ton zašlých písní rozvučí,
z nichž o štěstí jen prvá pěje –
však v druhých chlad a beznaděje,
že div to srdce nezmučí!
O chápu, chápu, krásná paní,
proč, sama-li jste, z nenadání
ji tisknete tak k žhavým rtům;
proč skráně vám tak nachem vzplanou,
jak červánky když zlaté vstanou
a spějí k bílým oblakům.
Vlak víra též, proč pak náhle zblednou,
jak tknul by se jich mravný led,
proč v bolesti se ňadra zvednou,
a s povzdechem v dál’ nedohlednou
proč v slzách jen zří smutný hled...
Vím, jistě že tu vzpomínáte
té krátké doby, vám tak svaté,
49
kdy pravé lásky zlatý květ
vám sladkým kouzlem v srdci vzklíčil,
chrám nadějí až v nebe vztýčil,
žel! na čas jen... a naposled –
Bylť student chudý, k němuž citů
byl upoutal vás vřelý zdroj –
vy bohata – a v zlata kmitu
i ve nádhery zářném svitu
juž stlumen mnohý lásky boj!
Tak rovněž vás též zaprodalizaprodali.
Co na tom, že tak pošlapali
dvou duší štěstí nevyšší?
Čím byla jim ta sterá muka,
v nichž srdce krvácí a puká,
že nic je víc juž neztiší?...
Ó, málo dbali, dědem spíše
váš příští muž že moh’ se zvát –
byl bohat – – a jen v cifrách píše
teď lásku svět – a srdce?... Tiše
a zvolna může umírat...
Byl hrozný den to, v rozloučenou
když v bolu s myslí rozechvěnou
jste viděla tu drahou líc,
v niž bezesných všech nocí vryla
se známka jen, jež proměnila
jej v stín, že k nepoznání víc...
Ó, jak vám bylo, beze slova
té bílé růže vonný květ,
již dostal kdys a jež teď chová
pro vás těch dob jen muka nová,
když v zpomínku vám vrátil zpět?!
A pak – den podzimku byl chladný,
na stromech list juž skoro žádný –
50
do kostela co nevěstu
znov’ zmládlý stařec s zářnou lící
vás bledší ved než sníh se skvící,
když v mrazu napad na cestu...
A branou-li snad v nové žití
ta cesta starci měla být –
hrob nadějí v ní jenom zříti
vám souzeno, tak zapomníti
na všecko: lásku, srdce, cit...
Leč ne! co dím?... jak zapomníti!?...
Ó nechvějte se! – vím, že zníti
zas slyšíte tu ránu, chrám
v níž zachvěl se, když se rtů „ano“
vám sjelosjelo, a tak dokonáno,
co trpký osud chystal vám...
Byl výstřel to – – pak hlas váš rvoucí
všech srdce, chvat ven šílený – –
než pozdě!... Ustálo juž tlouci
vám oddané tak srdce vroucí
pro sen své lásky ztracený!...
Však, proč vám nyní nebránili,
když nedbajíc nic, šat váš bílý
že celý krví potřísněn,
jste líbala to chladné tělo,
že div se ještě nezachvělo,
jej v sladkých jménech zvala jen!?...
Ach, tklivou scenou vše to bylo:
váš bol, že nelze větší nést,
kol němi ti, v jichž prsou bilo
to hlasem Boha: „vaše dílo,
jen vaše, vaše vše to jest!“... –
Dnes vdovou jste. Ne dlouho štěstí,
v němž doufal zřít sny zlatých zvěstí,
51
se těšit mohl starý muž;
snad výčitek jen ostnem schvácen
sen vašeho že štěstí ztracen,
po sňatku zemřel brzy juž – –
Jste volna zas a posud krásna,
a v nádheře a bohatství
snad budoucnosť vám kyne šťastna –
nuž, proč váš zrak jak mroucí hasna
se stále jenom v slzách chví?...
Či zříte stále v modré dáli
za nízkou zídkou rov ten malý,
pod drsnou hroudou hlíny jen
kde v koutku, kam jen luny snivý
a hvězd svit padá mlčenlivý,
juž dlouho dřímá věčný sen
ten „jehož jméno vám tak svato
a jenž vám nad vše drahý byl?...
Ó věřím, trudno myslit na to –
Ne vámi však vše ve prach sváto,
a on? Vám jistě odpustil!
Ba ještě víc! V těch hořkých chvílích
té růže lístků svadlých, bílých,
jež vám tak drahým odkazem,
když polibkem jen vroucím tkne se
váš ret, co srdce touha nese
za ztraceným a prchlým snem –
ó, jistě že ta drahá hlava,
ač chladná zem ji přikrývá,
vás zří a jak v těch dobách žhavá,
kdy pojila vás láska pravá,
zas blaženě se usmívá!....usmívá!...
52
Pohádka o jabloni.
V zahrádce malé blíže chaty
celičká květy zaváta,
jak stařenka, když v bílé vlasy
si vetkne rudá poupata,
níž stará jabloň větve chýlí,
a jak jde jimi vánku dech,
vždy k okénku, kraj jehož bílý
s šeříkem růže vyzdobily,
je skloní všecky v jeden spěch.
A chvěje se....se... Co zří tam asi?
Ach, obraz tklivý, smutný tak!
Prostičká síňka, lůžko bílé
ba čistší nebes nad oblak,
a vedle, v slzách chvějná víčka,
babička hlavu sklání blíž
k děvčátku, v jehož bledá líčka
snad brzy smrti andělíčka
ret polibku led vtiskne již.
A jabloň dumá! Ó jak bylo
dřív volno zde, vše veselo,
jak by to štěstí čarné zlaté,
od bílé chatky nechtělo!
Ta síňka plna dětských hlasů
a písní, krásných povídek, –
ó snivá kouzla, zlatých časů,
s tak sladkou vůní v zářném jasu,
byl příliš krátký ten váš věk!
53
V něm zřela vše, co v síňce dálo
se nového, co přines čas;
ať robátko dal malé, zlaté,
ať jiného vzal ve hrob zas.
A milenců vždy hovor sladký,
za večerů tak hvězdnatých,
ba mnohdy vzdech jich jenom krátký,
jak dlouhé vkouzlen do pohádky
v těch její větvích listnatých.
Však přilnuli k ní také vřele,
jak ku drahému odkazu.
Ó jakou starost o ni měli
vždy, chráníce ji od mrazu
a neúprosné sněhu zloby –
a ona za to vděčna všem,
když opadaly květů zdoby
a přišly léta zlaté doby,
je zasypala ovocem. –
Teď osude, proč vzal jsi všecko?
Ach nešťastná tak babičko,
radosti květů v pozdním žití
proč dáno ti tak maličko?!
Ta jediná, jež ze všech zbyla,
jež dávno, dávno kryje hrob,
se chystá též, by opustila
tě navždy, pak jen v mysli žila,
jak upomínka zašlých dob.
A jabloň s vánkem vzdechnouc tiše,
zas chýlí bílé větve níž.
Ó běda, v síňce obraz žalný
v nejsmutnější se změnil již.
To děcko bledé, zhaslé zraky,
54
na rtíku vzdech snad poslední,
a babička víc mrtva taky,
je volá, prosí – nad oblaky,
však duška v letu cíl svůj zří....zří...
Pak výkřik – a vše dokonáno.
A v chvíli té, ač vánku dech
jen mírný byl, hle! jabloň chvící
se zachvěla až v kořenech,
a větve tak se rozhoupaly,
že všechněch květů nach a běl,
jak vonný déšť v ten prostor malý,
kde žal a smutek neskonalý,
s pozdravem sledním zaletěl....zaletěl...
A zavál jimi celé lůžko,
že jako v květné rakvičce,
v nich děcko spalo a též ve vlas
jich plno navál babičce,
jak tušila by jabloň snící,
i ta že brzy k drahým svým
se odebéře slabá, chvící,
že bude prázdno ve světnici,
dřív šťastné blahem růžovým.
A stalo se. Kol krutá zima,
slyš, v jizbě cizí hlasy jen, –
své větve smutně jabloň chýlí,
vydána mrazným vichrům v plen.
Ó, kde ten úsměv známých lící,
a ruka teplá nad ní bdíc?
Vše tam – a jaro růžolící
když přišlo ve kraj jásající,
juž nerozkvetla nikdy víc.
55
Kolébka.
– V tom tichém koutku zpola skryta
juž stojí kolik dlouhých let,
ze čtyř prkének jenom sbitasbita,
po stranách klasy, chrpy květ,
u hlavy růže, bílé, rudé,
zelený mnohý lístek v nich,
vše dílo práce prosté, chudé,
však pevné, z níž prach sotva zbude
i v létech po mně budoucích.
A v pokoji mém, který celý
nábytkem novým, moderním
vyzdoben, jaký kontrast smělý
ba skoro směšný v ní vždy zřím,
neb nemám ženy, nemám dětí,
a často přátel vtipy, smích,
mne zdály se juž pokoušeti,
bych hodil mezí staré smeti
ten odkaz časů minulých.
A přece nelze. V rozhorlení
ač často již jsem ruku vztáh’,
bych ušel žertům, v okamžení
ji chtěje skrýti v půdy tmách –
56
přec nemoh’ jsem, neb písní tklivou,
mně zdá se vždy, že náhle zní
to v ní tak prostou, zádumčivou,
že mnohou upomínkou živou
se srdce v ňadru rozechví....rozechví...
A zdá se mi, že zase slyším
z dob dětských matčin tklivý hlas,
jenž tichým tónem k zlatým říším
se vznášíval v hvězd třpytný jas,
volaje s nebes andělíčka,
by ku kolébce hebce snes’
se bělounká jak holubička
a tichým spánkem sevřel víčka,
v snách dušku vznesa do nebes.
Leč obraz jiný rázem kalí
zář sladkých, dětských vzpomínek.
Chaloupku naši zřím, k ní valí
se rozbouřené řeky jek,
vln kalných proudy blíž se řítí,
za nimi nových hukot, sten –
jich příval roste, zachrániti
již nelze nic snad kromě žití
na krovu, jenž, ční z vody ven.
V tom výkřik hrozný duši zrývá –
ach, matčin hlas to nářku pln!
kolébka, jež skvost drahý skrývá,
dcerušku zlatou, v spoustě vln
teď zmizela a s nimi v boji
snad klesá již v jich dravou říš –
kol praskot....praskot... nářek ve příboji – –
Ó, noci děsná, z mysli mojí
snad nikdy, nikdy nezmizíš!
57
Než sotva rána úsvit všecky
mlh závoje kol rozdělil,
slabounký, známý hlásek dětský
ze zadu krovu slyšán byl –
a nebesa! jím zachycena
nám kolébka se směje vstříc!
Co osudu nám krutá změna?!
Zas máme vše, vždyť zachráněna
ta zlatá očka, smavá líc!
Ó vzpomínky! – Dnes čtyři rovy
tam v dáli z všeho zbyly jen,
pak kolébka, jež často poví
znov’ prchlých těch dob zašlý sen,
s níž nemoh’ jsem se rozloučiti
ni tehdy juž, z těch drahých míst,
kde dřív tak sladko bylo sníti,
v prach městský když mne v nudné žití
čas svál jak vichr svadlý list....list...
Nuž, zpívej dál mi, skvoste zlatý!
Přes plané žerty, vtipy, smích
tvým písním v hloubi srdce jatý
chci slouchat, duši stápět v nich,
v nich modlit se, k nim spoutat sebe
sám zatím jen – a pak, kdož ví,
zda v budoucnosti mně též z tebe
nesvitne, v niž víc než má nebe,
zář poesie nejsladší! –
58
III.
ÚSMĚVY.
– Své ženě. –
[59]
Zvony.
Té chvíle jedné podnes vzpomínám.
Den zvolna zmíral v červánkovém zlatu,
od modrých lesů vůně spěla k nám,
již jemný vánek roznášel kol v chvatu.
Ruch v polích stich a v nízkých domků řad,
jež za námi, klid pozvolna se klad.
My zvolna šli – moh’ sotva mluvit ret,
zrak více děl a líce nachem žhoucí,
nám velkou písní celičký byl svět,
v ní smavý mír a záře blaha vroucí,
k nám „buďte štastni!“ modrý azur děl,
„stín nikdy vašich nedotkni se čel!“....čel!“...
Tak bílou stézkou, prostý jenom kříž
kde na vrchu v kraj tichnoucí se díval,
jsme dospěli, tam k sobě sedli blíž –
kol ticho všude – a plášť šera splýval
nad lesy zatím víc, jež v kotoučích
par mizely už, ztrácely se v nich...
Posvátné ticho! Nikde šum, ni hles...
ba ni ten cvrček neozval se v trávě.
Já bál se mluvit, v náruč dumám kles’
jsem sladkým jen k tvé zlaté schýlen hlavě.
Hvězd zatím prvých na nebi vzplál svit,
mír zemi nes’ a tichý duši klid...
61
V tom zbožným tonem kraj se pozachvěl.
Zprv’ tiše, leč pak ze všech stran to znělo,
jak celý kraj by velkou píseň pěl,
v níž modlitbou vše k nebi vzhůru spělo...
„večerních zvonů hlas“, tvůj šeptnul ret
a v zbožných tonech těch zas zmlknul hned.
Leč v chvíli té co zvonů byl mi hlas
těch večerních a hlahol jejich krásný!?
Dvou jiných zvuk jsem slyšel: chvěl se, třás’
zprv’ nesměle, až v ton se změnil jasný –
to srdce tvé s mým spojilo svůj tluk,
až obě zněla sladký ve souzvuk.
A já jsem mněl, že jejich praví hlas:
„Jen láska dává všeho světa štěstí,
je ona víc než slunce zlatý jas,
květ čarný jest, jenž věčně musí kvésti.
Kdo poznal ji, zda nemá v žití dost?
Jen ona chová nebe zářný stkvost.
Nuž milujte se!“ – – Ó, kdo zapomněl
by chvíle té, v níž pochopila’s taky,
má duše drahá, kdo nám rozechvěl
to blaho v srdcích větší nad zázraky?!...
Teď v rythmu stejném slyšíme je znít,
ó, drahá, co víc chtěli bychom mít?
Jen modleme se, stále jenom tak,
by zněla nám v té sladké lásky písni,
jež slzou štěstí chvějný plní zrak
a zahání, co duši mračnem tísní.
Co za štěstím hon v bouřný světa ruch?!
V ní buďme pevni – – ostatní dá Bůh!...
62
To štěstí největší...
Tys byla hvězdou mou. A v přístav blaha spasný
když tebe zardělou jsem od oltáře ved,
já žehnal chvíli té a nový život krásný,krásný
že tebou počnu žíť, jsem věřil prázdný běd,
ba pouhých vzpomínek všech zašlých, trudných chvílí –
a neklamal jsem se, nad srázem všech mých cest
tvá láska bděla vždy a jako anděl bílý
v můj život paprsky jen zlatých slala hvězd.
Teď nový paprsek, v němž splněno sny všecky,
v mou duši rozechvělou se zlatem slunce snes!
To štěstí největší, jež skrývá usměv dětský
tys vyprosila nám od štědrých od nebes!
Teď život rodinný mně novým kouzlem dýše
a jsem teď bohatý, že nelze více být –
čeho si ještě přát? – já dosáhl již výše
svých nadějí a snů, jichž zlatý splněn svit.
Nuž u kolébky té, nad kterouž anděl Páně
a láska naše bdít vždy bude křídlem svým,
ke vroucí modlitbě sepněme zbožně dlaně,
ty, drahá ženo má, a já, by růžovymrůžovým
jen světlem budoucnost našemu děcku plála
a nedopustila, by osudu snad čas,
čím nyní žijeme, co nebesa nám dala,
nám neúprosně vzal – a nevrátil už zas!...
63
Spícímu děcku.
Spíš, očka přivřena, co úsměv na rtu sladký
se časem kmitne ti a ručka v polštářích
tak malá, buclatá se v pohyb zvedne krátký
a čílko vyjasní se bělounké jak sníh.
Snad zříš se v nebesích, zkad’s matce na zem’ slétlo
ze sboru andílků, již vítají tě zas
zpět v říši hvězdnatou, a zlaté její světlo
ve sterých paprscích tě ve svůj halí jas.
Sním tiše zadumán u kolébky tvé, děcko,
a nevím ani sám, proč v tichém soucitu
má hlava nad tebou, jež matce své jsi všecko,
se chýlí, úsměv ten když v hravém zákmitu
zřím na líčkách ti kvést, v nich růže pučet steré,
proč dál-li v myšlének se vírný stápím běh,
mně slza pojednou se rosou v oko dere
a kane v podušky tak hebounké jak mech.
Proč kanou slzy mé? Má mysl dále letí
z těch zlatých paprsků, jež na hlavičku tvou
přítomnost zářivá teď sype, ve objetí
ať dřímáš matčině, ať laškuješ s ní hrou;
já patřím v budoucnost, jež nejistá tě čeká,
má v jedné ruce květ a v druhé bídy hrot.
Kterou ti podá as? Jeť život jako řeka,
dnes klidna, zítra však juž plna bouřných vod.
64
Snad prvou podá ti. Svět uvítá tě leskem
a řekne: „údělem tvým buď jen ples a smích!“
A ret tvůj zářivý se nezachvěje steskem
ni bolem, stoupat výš v nadějích růžových
jen budeš, zlatých snů a lásky motýl hravý
tvou hlavu oblétat v paprscích duhových
dál bude jen a zášť, vln příboj lstivý, dravý
nešlehne v onu výš, kam osud tě byl zdvih.
Než osud slepý jest a člověk v něm se mýlí.
Kdož ví, zda ne juž dnes, snad zítra zakalí
se zlatá očka tvá a anděl smrti bílý
se k tobě nakloní. Co výkřik zoufalý
tvé matky osudu, co pláč mu, její lkání!
Jeť život jednoho nic v spoustě věků, let.
Smrt sklátí všechny v hrob a nezná smilování,
ať zmírá stařec, muž, ať děcka zsiná ret.
A přec tak klidně spíš, ni slza v letu žhavá
z mých očí kanoucí na čílko, ze spánku
tě náhle nebudí, ba líčka usmívavá
se halí víc a víc v nach zlatých červánků!
Ó, spi jen sladce, spi! Já nechci ono štěstí,
jež obletuje teď tvých rtíků růžný lem,
vyrušit soucitem – chci k nebi prosby vznésti,
by chránilo tě dál svým zlatým ramenem! –
65
Své první básni.
Na nízkém keři mladistvého snění
ó, kvítku prvý, pozdraven mnou buď!
Po dlouhé době zřím tě, v rozechvění
co srdce tlukot mocně buší v hruď:
papíru proužek, jenž juž sežlout celý,
a z něho, v rythmus složen neumělý,
čím mladé duše prvně zaplál vznět,
mé prvé „básně“ ke mně mluví vzlet.
Ach, prvá báseň! Nač to tajit světu,
že velkou hymnou lásky mělas být
a plna rosy, hvězd a bílých květů
vřelého srdce provázeti cit!
Dnes ovšem kritik úsměv jenom chladný
by pro tě měl a obdiv jistě žádný,
však tehdy, tehdy sladkým tajemstvím
mně bylas, jež vše zlatí kouzlem svým.
Já mněl, že tebou dosáh jsem, kam zápal
mladistvé touhy srdce mé vždy ved,
ač snad jsem teprv v počátcích jen chápal,
co poesie zářný cíl a vzlet,
mně sluncem bylas, mého žití vesnu
jež teplým dechem probudilo ze snů
a paprsků svých zářným obrazem
jen úsměv blaha vykouzlilo v něm!
66
Ó, dobo mládí, jenom zlatou stézku
před sebou v růžích bujný zří tvůj let!
Co, student, zřel jsem v harmonie lesku,
mně pozděj’ v jiný změnilo se svět:
po bouřích jarních, které mizí v dáli,
ty velké přišly, které v duši pálí,
leč onen v mládí roznícený cit
chlad života přec nemoh’ uhasit!
A třeba pozděj’ zřel jsem, marné slávy
že pro mne v dáli hořký polibek,
jenž bědné teprv dotýká se hlavy,
když dokrvácel oslavencův věk,
když dříve život v sníh a mráz je vehnal,
já tobě přec, má prvá básni, žehnal,
a na prsa když mohl chmury sed,
jejž otevřelas, potěšil mne svět.
Tak’s v temnu žití zlatou hvězdou byla,
tys byla se mnou a já s tebou byl,
i tam, kde ústa sotva vyslovila,
co v hloubi duše své jsem pocítil,
kdy nitro plno nejkrásnějších básní,
z nichž každá děla: „jak jste nyní šťastni!“
zavřeno světu neslo oběti
jen ženě mé a mému dítěti!
Dnes, kdy znov cítím, žití hořká cena
že v novou bouři hrozí strhnout nás,
ve staré knize náhle objevena
do srdce zářný vkouzlilas mi jas!
Zda náhodou či tajemnou snad zvěstí
v sluch našeptáváš, co zní tuchou štěstí,
a já, jenž sobě jenom věřil dřív,
mám tebou stát se náhle pověrčiv?
67
Ó, chci jím být! A býť znov’ ve prach sváto,
v blankytné kráse sladké naděje
co zříti mním – ta chvíle stála za to,
v níž mysl vedlas v jiné koleje,
a kvítko prosté ve herbáři starém,
vzpomínek zlatých zadýchala jarem
a z hlubin prsou dávnou ozvěnou
vyslala píseň slzou svěcenou!...
68
OBSAH.
Úvodní5
I. Pod sněhem.
Noc9
Duma v jeseni10
První sníh12
Dvorec13
Hrob15
Zimní noci17
Stopa ve sněhu19
Sám a sám21
Česká jarní27
II. Záře a stíny.
Ve chvílích oddechu27
Schovanka29
Pod besídkou31
Dědeček32
V jaru žití33
Vdova35
Zapomněla36
Stařenka37
Starý Křikava39
Slepé dívce41
Relikvie stáří43
O naší babičce46
Nevěsta48
[69]
Růže49
Pohádka o jabloni53
Kolébka56
III. Úsměvy.
Zvony61
To štěstí největší63
Spícímu děcku64
Své první básni66
Opravy tiskových chyb:
Str. 12., v básni „První sníh“ 3. řádek z dola místo teď čti tě.
Str. 19., v básni „Stopa ve sněhu“ 3. řádek s hora místo podal čti padal.
E: až; 2002
[70]