Zvony.
Té chvíle jedné podnes vzpomínám.
Den zvolna zmíral v červánkovém zlatu,
od modrých lesů vůně spěla k nám,
již jemný vánek roznášel kol v chvatu.
Ruch v polích stich a v nízkých domků řad,
jež za námi, klid pozvolna se klad.
My zvolna šli – moh’ sotva mluvit ret,
zrak více děl a líce nachem žhoucí,
nám velkou písní celičký byl svět,
v ní smavý mír a záře blaha vroucí,
k nám „buďte štastni!“ modrý azur děl,
„stín nikdy vašich nedotkni se čel!“....čel!“...
Tak bílou stézkou, prostý jenom kříž
kde na vrchu v kraj tichnoucí se díval,
jsme dospěli, tam k sobě sedli blíž –
kol ticho všude – a plášť šera splýval
nad lesy zatím víc, jež v kotoučích
par mizely už, ztrácely se v nich...
Posvátné ticho! Nikde šum, ni hles...
ba ni ten cvrček neozval se v trávě.
Já bál se mluvit, v náruč dumám kles’
jsem sladkým jen k tvé zlaté schýlen hlavě.
Hvězd zatím prvých na nebi vzplál svit,
mír zemi nes’ a tichý duši klid...
61
V tom zbožným tonem kraj se pozachvěl.
Zprv’ tiše, leč pak ze všech stran to znělo,
jak celý kraj by velkou píseň pěl,
v níž modlitbou vše k nebi vzhůru spělo...
„večerních zvonů hlas“, tvůj šeptnul ret
a v zbožných tonech těch zas zmlknul hned.
Leč v chvíli té co zvonů byl mi hlas
těch večerních a hlahol jejich krásný!?
Dvou jiných zvuk jsem slyšel: chvěl se, třás’
zprv’ nesměle, až v ton se změnil jasný –
to srdce tvé s mým spojilo svůj tluk,
až obě zněla sladký ve souzvuk.
A já jsem mněl, že jejich praví hlas:
„Jen láska dává všeho světa štěstí,
je ona víc než slunce zlatý jas,
květ čarný jest, jenž věčně musí kvésti.
Kdo poznal ji, zda nemá v žití dost?
Jen ona chová nebe zářný stkvost.
Nuž milujte se!“ – – Ó, kdo zapomněl
by chvíle té, v níž pochopila’s taky,
má duše drahá, kdo nám rozechvěl
to blaho v srdcích větší nad zázraky?!...
Teď v rythmu stejném slyšíme je znít,
ó, drahá, co víc chtěli bychom mít?
Jen modleme se, stále jenom tak,
by zněla nám v té sladké lásky písni,
jež slzou štěstí chvějný plní zrak
a zahání, co duši mračnem tísní.
Co za štěstím hon v bouřný světa ruch?!
V ní buďme pevni – – ostatní dá Bůh!...
62