Stařenka.
Tak denně chodí stejným, volným krokem,
čas vráskami juž čelo její zryl,
však čila, posud, svěží, s jasným okem
a úsměvem, jenž údělem jí zbyl
z dob mladých, plných slunečního jasu
a vzpomínek těch blahých, krásných časů.
A v kostele vždy na svém místě sedá
před oltářem juž kolik dlouhých let
s týmž úsměvem, s touž lící, kteráž bledá
všem mila je, kdo znají ji, a ret
v modlitbě vroucí za ty k nebi spěje,
jichž vzpomínka ji posud v duši hřeje.
Však přečasto, když kostel písní hlasnou
se ozývá a zvuky varhan zní,
se zdá, že rety v modlitbě jí hasnou
a hlava klesá... Stařenka jen sní,
a minulosti řada dojmů celá
jí vchází opět v ňadra rozechvělá.
A slza prvá na líce jí skane.
Zří kostel plný, kolem ruch a šum,
nad oltářem jas mnoha světel plane,
a u něho hle! ona k nebesům
po boku toho prvně celou duší
se modlí, k němuž srdce láskou buší.
37
Pak řada let jí před oči se staví
tak plných krásy, kouzla, něhy, vnad,
kdy život byl jí jako potok smavý,
jenž jasem jara v květný vtéká sad,
a hlavou táhnou všechny ony zvěsti,
jež hlásají jen klid a rajské štěstí!
A zří se opět v středu svojich milých.
Ten líbá ji a onen hladí tvář,
ten slova v stáří o radostech zbylých
jí sladce šeptá, v oku lásky zář,
co jiný zas k ní tulí se a prosí...
A druhá slza stařence líc rosí.
Teď sama je a zcela opuštěna.
I ten, jenž každým jejím dechem žil,
když krutá času rozkázala změna,
juž dávno též ji navždy opustil...
A slzy nové proudem stékajíce,
stařence svadlé znova kropí líce.
A v bolu tom pak často zapomíná,
že dávno z chrámu všechen vyšel lid,
že nezvučí již v písních klenba stinná
a kolem že jen mrtvý vládne klid.
Tu pozdě domů sama vždy se vrací
a úsměv její v žalosti se ztrácí.
Než nazejtří zas stejným volným krokem,
jak jindy v zbožné touze kráčí v chrám,
tak čila, svěží, jak dřív s jasným okem
a žehná drahým, krásným vzpomínkám.
Ty mnohou ještě vyzlatí jí chvíli
z těch, které stařence na světě zbyly.
38