O naší babičce.

O naší babičce.
V sled zlaté vlásky zulíbali, bělounké čílko, chladný ret, kříž do malých jí ruček dali a kolem bílých růží květ. A dcerušku když zřeli svoji tak vyzdobenou naposled, slz’ příval v ňader bolném boji jim zrosil pláčem smutný hled. A babička dál stojí chvící u prázdné, dětské kolíbky, hruď třese se jí vzlykající, však marně, marně polibky dnes probudit chce andělíčka, jenž druhdy bílé ručky vstříc k ní vztahoval, když chtěla v líčka jej zlíbat, k němu spěchajíc. A v hrobeček když temný, chladný spouštěli malou rakvičku, slz’ zdržeti se nemoh’ žádný, kdo shrbenou zřel babičku, jak v posled k vnučce své se chýlí a v slzách patří do hrobu, kam vzal jí anděl smrti bílý let starých těchu, ozdobu. A od té doby zamýšlena u kolébky jen všechen čas trávila, žádná kolem změna 46 jí nehnula, a jenom jas vzpomínky blahé novým vznětem když paprskem jí v duši pad, zpěv známé písně spěl jí retem a maně počla kolíbat... Však výroční vždy den když přišel, v němž miláček ji naposled svým sladkým jménem volat slyšel, ó, jaký ruch tu zavlád hned: kolébka skví se růží květem a ve svátečním čepečku babička chvějícím se retem se modlí za svou děvečku... Tak prchal čas a do světnice čáp přiletěl zas kolikrát, však babiččiny bledly líce, duch každým dnem víc slábnul, chřad. Než zaslechla-li dětí hlasy, jim zřela radost zářit s čel, duch okřál jí a v zašlé časy zpět k miláčkovi zaletěl. A jednou v den, kolébka zase když zaskvěla se růžemi, ve slunce zlatém, zářném jase babičku našli na zemi klečící, ruce v klínu spjaty a hlavou v bílých poduškách, hruď bez dechu – tak anděl svatý vzal k miláčku ji v modlitbách... 47