Ve chvílích oddechu.

Ve chvílích oddechu. (1884.)
Má bílé čílko, rusý vlas a rtíky jak květ planého máku do krvava, dvě zářná očka, šelmovsky tak smavá a lichotivě za vše žvatlá díky. Co prostoty v tom jejím dětském hlase! Z daleka vždy, zda něco nesu, ptá se. A má mne ráda. K večeru vždy z dáli mně spěchá vstříc a ručinkama tleská, k hubince špulí ústa malá, hezká, pak za ruku mne chopí, šotek malý, a vede k otci, matce do besídky, jež u zahradní přistavena zídky. A pak to počne. Co tu řečí, smíchu, co povídaček, hovoru a ptaní, co proseb, slibů, žertů v usmívání! Tu na chvíli jsem šťasten zas a v tichu tom odlehlém rád po všem denním trudu se skrání střásám umdlení a nudu. A myslím vždy, jak veliké tvé štěstí, ty něžné děcko, jež ti život zlatí, v němž líčko tvé vždy více růžovatí, vše v pohádek se mění čarné zvěsti. Ty nevíš nic o závisti a zlobě, nic, v příští co tě asi čeká době. 27 A často, zřím-li blaho otce, matky, když líbají tě, v náručí svém vinou, se zdá, že city mé s jich v jedno splynou, týž pocit štěstí, pocit blaha sladký jak by mne sevřel – a já chvatně stranou si stírám slzy, jež mi z očí kanou.....kanou... 28