Dvorec.

Dvorec.
Ke stráni přikrčen, před větry severnímiseverními, jež stále chrání jej, se dívá v prostřed zimy v kraj zádumčivý kol, jejž celý zavál sníh; a malá okénka, jež v létě v listech révy slouchala ptactva smích a dovádivé zpěvy, jak stříbrem lesknou se v stech květů čarovných. Jej nízká zídka jen od dlouhých polí dělí, jež tiše dumají, pod bílým pláštěm celý den sníce o jara, i léta paprscích; dál malá zahrádka, v ní bezlistých řad stromů se hlavou shrbenou, jak postesknout si komu by víc juž nemohl jich žal tak tklivě tich... Od vrátek ve sněhu, jak bílá pentle hezká, až blízké ke studni se úzká táhne stézka, tam náhle dělí se a v blízký vede les, kde v sterých démantech vše leskne se a svítí, na kraji jeho kříž lze starý, vetchý zříti, a na něm houpá se juž dávno uschlý vřes! Vše v němém strnutí. Jen časem skřípnou vrátka, kdos kráčí ke studni a stézka kluzká, hladká na chvílí oživne, pes v boudě pohne se; tlum vrabců na zídce, již zpola zmrzlí v hádce se shodnout nemohou, se zalekne a v krátce dál v pole bělavá se letem povznese. 13 A v chvíli ticho zas. Jak v kraji zapomnění by dvorec octnul se, ve tiché vhroužen snění a zpola zavát juž v mrazivých závějích; jen bílé od střechy dým modravý se vine a zvolna spěje výš, až mizí v mračno siné, jež tiché, zamlklé věští jen sníh a sníh... 14