Noc.

Rudolf Bort

Noc.
Jde volným krokem velká, mocná tiše přes lesy, lada, paláce a chýše, jak zjev, jenž oděn v temno sterých stínů, jde spící zemí, která sotva dýše. Na čele zlatý vínek se jí třpytí, ve vlasech plno zářných světel svítí, ret němý však a líce bez pohnutí – klid hluboký a posvátný kol zříti... Tak spěje dál. Jen časem někde stane, co slza hvězdou se zraků jí skane – to tam, kde osten bídy spáti nedá nebohým srdcím, duši rozervané... 9