Své první básni.

Své první básni.
Na nízkém keři mladistvého snění ó, kvítku prvý, pozdraven mnou buď! Po dlouhé době zřím tě, v rozechvění co srdce tlukot mocně buší v hruď: papíru proužek, jenž juž sežlout celý, a z něho, v rythmus složen neumělý, čím mladé duše prvně zaplál vznět, mé prvé „básně“ ke mně mluví vzlet. Ach, prvá báseň! Nač to tajit světu, že velkou hymnou lásky mělas být a plna rosy, hvězd a bílých květů vřelého srdce provázeti cit! Dnes ovšem kritik úsměv jenom chladný by pro tě měl a obdiv jistě žádný, však tehdy, tehdy sladkým tajemstvím mně bylas, jež vše zlatí kouzlem svým. Já mněl, že tebou dosáh jsem, kam zápal mladistvé touhy srdce mé vždy ved, ač snad jsem teprv v počátcích jen chápal, co poesie zářný cíl a vzlet, mně sluncem bylas, mého žití vesnu jež teplým dechem probudilo ze snů a paprsků svých zářným obrazem jen úsměv blaha vykouzlilo v něm! 66 Ó, dobo mládí, jenom zlatou stézku před sebou v růžích bujný zří tvůj let! Co, student, zřel jsem v harmonie lesku, mně pozděj’ v jiný změnilo se svět: po bouřích jarních, které mizí v dáli, ty velké přišly, které v duši pálí, leč onen v mládí roznícený cit chlad života přec nemoh’ uhasit! A třeba pozděj’ zřel jsem, marné slávy že pro mne v dáli hořký polibek, jenž bědné teprv dotýká se hlavy, když dokrvácel oslavencův věk, když dříve život v sníh a mráz je vehnal, já tobě přec, má prvá básni, žehnal, a na prsa když mohl chmury sed, jejž otevřelas, potěšil mne svět. Tak’s v temnu žití zlatou hvězdou byla, tys byla se mnou a já s tebou byl, i tam, kde ústa sotva vyslovila, co v hloubi duše své jsem pocítil, kdy nitro plno nejkrásnějších básní, z nichž každá děla: „jak jste nyní šťastni!“ zavřeno světu neslo oběti jen ženě mé a mému dítěti! Dnes, kdy znov cítím, žití hořká cena že v novou bouři hrozí strhnout nás, ve staré knize náhle objevena do srdce zářný vkouzlilas mi jas! Zda náhodou či tajemnou snad zvěstí v sluch našeptáváš, co zní tuchou štěstí, a já, jenž sobě jenom věřil dřív, mám tebou stát se náhle pověrčiv? 67 Ó, chci jím být! A býť znov’ ve prach sváto, v blankytné kráse sladké naděje co zříti mním – ta chvíle stála za to, v níž mysl vedlas v jiné koleje, a kvítko prosté ve herbáři starém, vzpomínek zlatých zadýchala jarem a z hlubin prsou dávnou ozvěnou vyslala píseň slzou svěcenou!... 68
OBSAH.
Úvodní5
I. Pod sněhem. Noc9 Duma v jeseni10 První sníh12 Dvorec13 Hrob15 Zimní noci17 Stopa ve sněhu19 Sám a sám21 Česká jarní27
II. Záře a stíny. Ve chvílích oddechu27 Schovanka29 Pod besídkou31 Dědeček32 V jaru žití33 Vdova35 Zapomněla36 Stařenka37 Starý Křikava39 Slepé dívce41 Relikvie stáří43 O naší babičce46 Nevěsta48 [69] Růže49 Pohádka o jabloni53 Kolébka56
III. Úsměvy. Zvony61 To štěstí největší63 Spícímu děcku64 Své první básni66
Opravy tiskových chyb: Str. 12., v básni „První sníh“ 3. řádek z dola místo teď čti tě. Str. 19., v básni „Stopa ve sněhu“ 3. řádek s hora místo podal čti padal.
E: až; 2002 [70]