Česká jarní.
Vždy stejně zní ta píseň stará.
V té práci a krvavých dnech,
když z daleka táhne zvěsť jara,
a jeho tak hluboký dech, –
my tisíckrát sklamáni znova
a tisíckrát klesnuvše v prach,
přec šeptáme naděje slova
a záře svit vidíme v tmách.
Hle, jak se juž usmívá v dáli,
tak sladce – ó, není v něm lež!
Leč, proč bychom k němu se drali?
vždyť musí k nám přijíti též!
Tu tiše si stoupneme stranou,
– ta skromnost nám vrozena tak –
a červánky zlaté kde planou,
v dál’ rozechvělý upřeme zrak.
Tam zatím vše kvete již, jásá
zpěv ptáků a modrá se bor
a slunce své paprsky střásá
na lesy a temena hor –
leč u nás vše posud tak chudé,
jak zakleto ve dlouhý sen –
ó, Bože, což stále tak bude?
Kdy jara nám zasvitne den?
22
Než těšíme sebe a tiše
jen stojíme – čekáme zas....zas...
A když zříme, jiným že dýše
v skráň, přeje jim zlatý svůj jas,
tu nesměle šeptneme rtoma,
a zní to jak modlitby zvuk,
jak tichounký děcka pláč doma,
vzdech tlumený v úpění muk....muk...
A když i ten zajde a zmizí
a posud nic – marný vzdech, sten
a jaro, k nám chladno a cizí,
tam v dáli vše zahřívá jen,
tu s zapřením velkým – zda prosit
my zvykli kdy? – zakryvše skráň,
jak smrt by nás měla juž skosit,
v dál’ chvějící vztáhneme dlaň....dlaň...
A čekáme zase, zda na ni
jen jediný vhodí nám květ
a jediný úsměv jen v skráni
zda vkouzlí nám ten jeho vzhled,
zda prostičká jediná píseň,
již v koutku pták zatiknul kdes,
snad zaplaší všechnu tu tíseň,
jíž tolik čas ve hruď byl snes!
A čekáme stále – a zvolna
čas nad hlavou uniká dál,
v níž myšlénka s myšlénkou bolná
se střídá a němý ten žal –
a zatím hle! u nás znov’ sněží,
až hrobem vše zavane sníh,
kol hluboké závěje leží
– a my přece stojíme v nich.
23
A čekáme – nevíme ani,
že soumrak pad’ do našich cest,
že strnulost utkvěla v skráni
a dlaň že juž svírá se v pěst;
že dech v hrudi zvolna se tají
a závěje sáhají výš – –
v dál’ horečné zříme jen, bájí
kdy zavítá jara k nám říš....říš...
Však marně, k nám nejde – jen mraky
víc obzor náš halí v svůj klín,
víc slábnou a kalí se zraky,
jak v noci by patřily stín – –
až posléz vzdech k nebi se vznáší,
mdlý ohlas všech ztracených dob,
– „dá Bůh, snad potomci naši“ – –
– a to druhé stají už hrob....hrob...
Ó, trpce zní ta píseň stará.
V té práci a krvavých dnech,
když z daleka táhne zvěst jara,
a jeho tak hluboký dech, –
my tisíckrát zklamáni znova
a tisíckrát klesnuvše v prach,
přec šeptáme naděje slova
a záře svit vidíme v tmách....tmách...
24