Zimní noci.
Tě nejraději zřím, když dýchla v kraj už zima.
Jsi jindy krásna též, než mne přec více jímá,
plášť sněhu stříbrný když na zemi se klade,
a bělí na horách i v údolích se všade,
stín lesů hlubokých v jas skoro denní mění,
na hlavu doškových se chatek klade v snění
a od cest a stézek všech se lesklým svitem liší –
když nízkých hrobů řad, jenž v mrtvé dřímá tiši,
zakrývá příkrovem, jak rakve plátno bílé –
na stromy věsí se, z nichž mnohý hlavu chýle
je stařec shrbený, jenž s bílými juž vlasy,
na prchlý mládí čas jen v slzách vzpomíná si...
Však celá nádhera tvé krásy v zářném jase
vzplá teprv v čarojas, v němž kouzlo usmívá se
nejkrasších pohádek, když u velebném snění
bílý svit měsíce tvůj obraz rázem změní!
Teď vyšel nad obzor... hle! v plném čarolesku
tvář jeho vzplanula, co bílou jeho stézku
hvězd sterých modravý, třpyt smavý, chvějný vroubí...
Kraj celý závojem se velkým s nebem snoubí
jak rouškou stříbrnou, jíž průhlednou lze zříti,
sníh v barvách jiskřivých jak leskne se a svítí
až v obzor daleký, kde s bílou mlhou splývá.
Čar kraje přede mnou! Hle, rybník k nebi dívá
se ledem průsvitným, jenž nad křišťál se leskne
17
jak plocha zrcadla, v rám země tiché, teskné
jež zasazena jest – a potok, jenž v něj ústí,
je stuhou stříbrnou, k níž keřové kol hustí
v démantů obalu se kloní, strážci spící – –
dál lávka černá se jak temný pruh a čnící
věž za ní kostela zdá v tichém zamyšlení
se modlit k nebesům, co v zlatém osvětlení,
mníš, druhé nebe hvězd že s měsícem se tají
ve oknech kostelních. Ta vlídně usmívají
se v tiché údolí, kde spících domků štíty
v jas zlata stopeny jen s nábožnými city
zří v kraj, jenž přiváben sem z černých zdá se bájí,
jichž noci kouzlem svým tak mocně dojímají....dojímají...
Ó noci velebná! Zda v tobě více zříti
má oko člověka než krásu, která svítí
ti v cesty, kudy jdeš, tě provázejíc v záři?
Tys něma – a přec zdá se mi, když kol vše tiše,
že v chrámu velkém jsem, v něm oltář v nebes pýše
plá v světlech mihavých, jichž na sta se tam skvěje
a měsíc, hostie, s jich středu stříbro leje
na zem’, jež v hlubokém a zbožném zadumání
před zjevem posvátným líc zasmušilou skání....sklání...
18