Hrob.

Hrob.
Co v tobě tají se? Zda branou v nekonečnost tě temnou zváti mám, v svět neznámý a stinný, jejž halíš tajemstvím, jež nelze proniknout? Či v tobě odpověď na otázku, co věčnosť, kam nelze prohlédnout a jejíž prohlubiny tak děsné, tajemné, že v šeré jejich stíny jen plaše člověk zří, však jak by těžké viny se náhle dopustil, zpět rychle v bázni prchá a v svého rozumu se malý vrací kout? Či kolébky jen klín jsi, z které nové žití se směje v předtuše v svět zářící a skvělý, v nic, sotva vzešlo z ní, zas zpět se vracejíc? Neb brázdu sypkou jen má každý v tobě zříti, jichž počet bezměrný v lán světa širý, celý smrt pluhem vyrývá, a když v nich vypučely znov klasy života, by skosila je rázem, zář’, krásu všeho tak zas obracejíc v nic? Kdo vše to rozluští? Čí rozum na vše stačí? Zda člověk? Příroda či sama náhle zjeví kdys řešitelkou se těch záhad tajemných? Týž stejný, jako vždy kol tebe člověk kráčí v svém žalu, radosti, zní stejně ptačí zpěvy jak jinde nad tebou, jich jásot, smích a hněvy, a krása květů tvých týmž modrým okem děvy jak jinde k nebí zří, svit s něhož na tě zlatý týž padá slunce, hvězd a s mračen déšť a sníh. 15 A mrtví nemluví... jak v propasť nedohlednou klesají ve tvůj klín, jenž navždy, navždy skrývá vše vášně člověka, hřích, nenávisť i žal. Ó, chabost myšlének, jež v šeru tvém v nic blednou. Taj tvůj skryt škraboškou, z děr její očí dívá kdos velký, neznámý se v svět, tma zádumčivá jej halí tajemstvím, a ruka směle živá když chce ji strhnout, zpět hned ochromena klesá, hlas hrozný slyšet mníc: „Až potud – – ne však dál!“ 16