Hrob.
Co v tobě tají se? Zda branou v nekonečnost
tě temnou zváti mám, v svět neznámý a stinný,
jejž halíš tajemstvím, jež nelze proniknout?
Či v tobě odpověď na otázku, co věčnosť,
kam nelze prohlédnout a jejíž prohlubiny
tak děsné, tajemné, že v šeré jejich stíny
jen plaše člověk zří, však jak by těžké viny
se náhle dopustil, zpět rychle v bázni prchá
a v svého rozumu se malý vrací kout?
Či kolébky jen klín jsi, z které nové žití
se směje v předtuše v svět zářící a skvělý,
v nic, sotva vzešlo z ní, zas zpět se vracejíc?
Neb brázdu sypkou jen má každý v tobě zříti,
jichž počet bezměrný v lán světa širý, celý
smrt pluhem vyrývá, a když v nich vypučely
znov klasy života, by skosila je rázem,
zář’, krásu všeho tak zas obracejíc v nic?
Kdo vše to rozluští? Čí rozum na vše stačí?
Zda člověk? Příroda či sama náhle zjeví
kdys řešitelkou se těch záhad tajemných?
Týž stejný, jako vždy kol tebe člověk kráčí
v svém žalu, radosti, zní stejně ptačí zpěvy
jak jinde nad tebou, jich jásot, smích a hněvy,
a krása květů tvých týmž modrým okem děvy
jak jinde k nebí zří, svit s něhož na tě zlatý
týž padá slunce, hvězd a s mračen déšť a sníh.
15
A mrtví nemluví... jak v propasť nedohlednou
klesají ve tvůj klín, jenž navždy, navždy skrývá
vše vášně člověka, hřích, nenávisť i žal.
Ó, chabost myšlének, jež v šeru tvém v nic blednou.
Taj tvůj skryt škraboškou, z děr její očí dívá
kdos velký, neznámý se v svět, tma zádumčivá
jej halí tajemstvím, a ruka směle živá
když chce ji strhnout, zpět hned ochromena klesá,
hlas hrozný slyšet mníc: „Až potud – – ne však dál!“
16