Spícímu děcku.
Spíš, očka přivřena, co úsměv na rtu sladký
se časem kmitne ti a ručka v polštářích
tak malá, buclatá se v pohyb zvedne krátký
a čílko vyjasní se bělounké jak sníh.
Snad zříš se v nebesích, zkad’s matce na zem’ slétlo
ze sboru andílků, již vítají tě zas
zpět v říši hvězdnatou, a zlaté její světlo
ve sterých paprscích tě ve svůj halí jas.
Sním tiše zadumán u kolébky tvé, děcko,
a nevím ani sám, proč v tichém soucitu
má hlava nad tebou, jež matce své jsi všecko,
se chýlí, úsměv ten když v hravém zákmitu
zřím na líčkách ti kvést, v nich růže pučet steré,
proč dál-li v myšlének se vírný stápím běh,
mně slza pojednou se rosou v oko dere
a kane v podušky tak hebounké jak mech.
Proč kanou slzy mé? Má mysl dále letí
z těch zlatých paprsků, jež na hlavičku tvou
přítomnost zářivá teď sype, ve objetí
ať dřímáš matčině, ať laškuješ s ní hrou;
já patřím v budoucnost, jež nejistá tě čeká,
má v jedné ruce květ a v druhé bídy hrot.
Kterou ti podá as? Jeť život jako řeka,
dnes klidna, zítra však juž plna bouřných vod.
64
Snad prvou podá ti. Svět uvítá tě leskem
a řekne: „údělem tvým buď jen ples a smích!“
A ret tvůj zářivý se nezachvěje steskem
ni bolem, stoupat výš v nadějích růžových
jen budeš, zlatých snů a lásky motýl hravý
tvou hlavu oblétat v paprscích duhových
dál bude jen a zášť, vln příboj lstivý, dravý
nešlehne v onu výš, kam osud tě byl zdvih.
Než osud slepý jest a člověk v něm se mýlí.
Kdož ví, zda ne juž dnes, snad zítra zakalí
se zlatá očka tvá a anděl smrti bílý
se k tobě nakloní. Co výkřik zoufalý
tvé matky osudu, co pláč mu, její lkání!
Jeť život jednoho nic v spoustě věků, let.
Smrt sklátí všechny v hrob a nezná smilování,
ať zmírá stařec, muž, ať děcka zsiná ret.
A přec tak klidně spíš, ni slza v letu žhavá
z mých očí kanoucí na čílko, ze spánku
tě náhle nebudí, ba líčka usmívavá
se halí víc a víc v nach zlatých červánků!
Ó, spi jen sladce, spi! Já nechci ono štěstí,
jež obletuje teď tvých rtíků růžný lem,
vyrušit soucitem – chci k nebi prosby vznésti,
by chránilo tě dál svým zlatým ramenem! –
65