Zvony.

Rudolf Bort

chvíle jedné podnes vzpomínám. Den zvolna zmíral v červánkovém zlatu, od modrých lesů vůně spěla k nám, již jemný vánek roznášel kol v chvatu. Ruch v polích stich a v nízkých domků řad, jež za námi, klid pozvolna se klad. My zvolna šlimohsotva mluvit ret, zrak více děl a líce nachem žhoucí, nám velkou písní celičký byl svět, v smavý mír a záře blaha vroucí, k námbuďte štastni!“ modrý azur děl, stín nikdy vašich nedotkni se čel!“... Tak bílou stézkou, prostý jenom kříž kde na vrchu v kraj tichnoucí se díval, jsme dospěli, tam k sobě sedli blíž kol ticho všudea plášť šera splýval nad lesy zatím víc, jež v kotoučích par mizely , ztrácely se v nich... Posvátné ticho! Nikde šum, ni hles... ba ni ten cvrček neozval se v trávě. bál se mluvit, v náruč dumám kles jsem sladkým jen k tvé zlaté schýlen hlavě. Hvězd zatím prvých na nebi vzplál svit, mír zemi nesa tichý duši klid... V tom zbožným tonem kraj se pozachvěl. Zprvtiše, leč pak ze všech stran to znělo, jak celý kraj by velkou píseň pěl, v níž modlitbou vše k nebi vzhůru spělo... večerních zvonů hlas“, tvůj šeptnul ret a v zbožných tonech těch zas zmlknul hned. Leč v chvíli co zvonů byl mi hlas těch večerních a hlahol jejich krásný!? Dvou jiných zvuk jsem slyšel: chvěl se, třás zprvnesměle, v ton se změnil jasný to srdce tvé s mým spojilo svůj tluk, obě zněla sladký ve souzvuk. A jsem mněl, že jejich praví hlas: Jen láska dává všeho světa štěstí, je ona víc než slunce zlatý jas, květ čarný jest, jenž věčně musí kvésti. Kdo poznal ji, zda nemá v žití dost? Jen ona chová nebe zářný stkvost. Nuž milujte se!“ – – Ó, kdo zapomněl by chvíle , v níž pochopila’s taky, duše drahá, kdo nám rozechvěl to blaho v srdcích větší nad zázraky?!... Teď v rythmu stejném slyšíme je znít, ó, drahá, co víc chtěli bychom mít? Jen modleme se, stále jenom tak, by zněla nám v sladké lásky písni, jež slzou štěstí chvějný plní zrak a zahání, co duši mračnem tísní. Co za štěstím hon v bouřný světa ruch?! V buďme pevni – – ostatní Bůh!...

Patří do shluku

zvon, varhany, zvuk, znít, hlahol, ston, zvonice, tón, žalm, chorál

272. báseň z celkových 531

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Nedělní jitro. (Ferdinand Tomek)
  2. ANEBO (Viktor Dyk)
  3. Své matce. (Josef Václav Sládek)
  4. Šťastné zákoutí. (Emanuel z Čenkova)
  5. VEČER. (Josef Rosenzweig-Moir)
  6. Šli jsme tiše... (Růžena Jesenská)
  7. LUDMILE TICHÉ. (Marie Čacká)
  8. Melodie intimní. (Julius Alois Koráb)
  9. Zda ještě pamatuješ ten úzký byt (Josef Holý)
  10. V duši stály hnědé stíny, smutně hlavu klonící, (Jiřík Luděk Moravský)