Marie, Tobě posvěcena chvíle tato zbožné mé dumy
v srdci melodii budí mi známou – na Tebe myslím a zpívám.
Dávno to, spolu kráčeli jsme tiše, soumrak padal v snů tlumy,
západem dálné hořely lesy, mlhy s hor táhly k nivám. –
Tajemná píseň Spříznění tehdy hrudi nám zvlnila, jemně
nebes hlubokým modrem rozváta v obzory bezmezné, skvoucí –
Cosi nám dušemi vanulo slavné, němé jak Hossanah země,
chorály mlčících smutků mystických, srdce v nichž ustává tlouci...
Oba my sdíleli zádumčivý nápěv touhy jakési neslyšné,
oba my cítili perutný dech Bolu: chvílí tou byli jsme svoji,
Marie, v předtuše budoucna vroucí, letmé, plaché a bezdyšné – –
Nyní ji chápu, po mnoha létech, sklamáním hojných a boji!...
Vrací se ke mně, ta útěšná, vlahá píseň – v Tvé lásky vzkříšení vonné,
ze smavých zahrad čarného snění, jehož mír z Tehdy nás snoubí...
duše má k Tobě se vine a jásá, v illusí hvězdných kaskadách tone –
Chápeš a žehnáš jí se mnou, ó drahá? Cítíš ji ňader vlát hloubí?...
Mlčky my spolu kráčeli, šťastni – dávno to – jedním prodchnuti citem,
západem dálné hořely lesy, mlhy s hor táhly k nivám –
Dávno to, dávno!... Píseň své touhy, starých snů opojen ritem,
v chvíli této, posvěcené Tobě, Marie, lkám a Ti zpívám! – –