„Ha, toť udatná je chasa,
mrtvého se bojí masa!
Byť i bylo tisíc běsů,
před nimi se nezatřesu!“
Jonu oheň z očí srší,
rouhání mu z úst jen prší;
ze druhů pak kolem stola
takto k němu jeden volá:
„Na našem dnes na hřbitovu
sok tvůj v novém leží rovu;
na stráži dnes sám jen stojí,
ať se Jona k němu strojí!“
„Budiž!“ zní to kolem stola.
„Budiž!“ Jona divě zvolá;
„ale, až se vrátím z rovu,
ať se víno perlí znovu!“
A již Jona pádným krokem
za zemřelým spěchá sokem;
spěchá k rovu jako ve sně –
zakvílí mu kulich děsně.
Mutně luna bledá svítí
na ty rovy, na to kvítí;
s věže zvonec dvanáct bije,
jeden hrob se odekryje.
Šedá mha se z rovu vine,
mlha ve postavu splyne,
postava se k rovům staví,
nade rovy děsně praví:
„Hoj, duchové, v noční rej,
sejčkův kůru k němu hrej,
lebka nechať klepe v leb
klepy klep – jak tepe cep.
Sám pak střehu duchů davy,
až mne stráže jiný zbaví!“
Tu se hroby otvírají,
sejčci k reji hudbu hrají,
lebka klepe v holou leb –
klepy klep – tak tepe cep.
Přijde Jona ku hřbitovu,
uzří reje kolem rovů –
hoří, stydne – rudne, bledne,
k soku kdy svých očí zvedne.
„Hoj, duchové, v noční rej,
sova, kulich k němu hrej,
nechať s hnátem křepce hnát,
nežli opět půjdem spat.
Sám pak střehu duchů rovy,
až nám přijde strážník nový!“
Duchové se točí kolem,
sovy kvílí lesem, polem;
s hnátem divě křepce hnát,
křepce, nežli půjde spat.
Strážný duch tu Jonu zočí,
kolem Jony svět se točí;
zraky se mu kalí – klesá,
strážný duch však nad ním plesá.
„Hoj, duchové, v noční rej,
ty nám, Jono, k němu hrej;
za šerého pak ti rána
smutně odezvoní hrana.
Zítra hlídej duchů davy,
až tě stráže jiný zbaví!“ –
Mrtví rejdí v nočním času,
Jona stojí beze hlasu;
s chechtotem se divým šklebí
nočních hostů děsné leby.
Slyš, tu „jedna“ s věže hřímá,
rej již opět v rovech dřímá;
duch též strážný k rovu běží,
Jona však – ten bezduch leží.