Předivný sen! –
Já v dávnou hleděl dobu,
a přede mnou svět celý rozestřen
se měnil v tajnou kobu.
Aj velechrám se zastkvěl svatým jasem,
že divným oko zazářilo žasem!
Nádherné sloupy z věkovzdorné žuly
až k nebes klenbám pyšné hlavy pnuly,
a na nebeské klenbě s jasnou tváří
se stkvělo slunce; měsíc milou září
i hvězdy klidným kmitem
jak perly plály přetajemným svitem. –
Hle chrámem širým zástupy se vlní,
jich tváře hoří v svatém zápalu,
již pějí zbožně v mocném chorálu,
až slávozvukem prostory se plní.
A zpěvy zbožné, modlitby ty vroucí
se věncem kolem sloupů mocných vinou,
lehounkým oblakem se k nebi šinou,
skad slunce na ně leje proudy žhoucí.
Již silna duše, rámě zmohutnělo –
„Nuž k dílu, bratří,“ volá k druhu druh,
„nuž k Bohu srdce, k nebi vznesme čelo,
by ve všem veleben byl Bůh!“
A zašli jedni v temný hvozd,
železným ostřím skláli strom;
zasténal lesem řvoucí hrom,
kdy k zemi padl lesů skvost.
Z brlohů prchal šelem dravých dav,
kraj celý prost juž bázně, zhoubných zlot;
již brázdí půdu volným krokem skot
a veselým se skokem baví brav.
Slyš, ženců zpěvem jásá rodný kraj –
neb z pouště temné povstal luzný ráj!
A jiné pouště hledá druhý brat;
kde temno svírá duši národů,
kde vášně zuří v duše obvodu,
tam vede věrověstce kroků chvat.
A padá zloba dávno vkořeněná,
i vášeň šelem horší z útrob spěchá;
hle radostná se stala všude změna –
aj vzrostla lidu víra, láska, těcha!
A jiný opět dalek světa láje,
ve srdci vlastním hříchu koukol pleje,
semeno ctnosti v půdu rodnou seje,
a duší zbožnou zkoumá božské taje.
Však duši zprostiv hříchu nákazy,
a pravdy věčné poznav svatý jas,
též dávných časů sbírá odkazy,
moudrosti zrnka, vědy rodný klas;
tu do knih vpíše nesmrtelná slova,
a z rumu vstává krásy stavba nová.
Tak bratří všude práci s prosbou pojí,
a lidstva rány lékem divným hojí.
Však práce perná! Mnohý z reků,
žel, v oběť klesl živlů vzteku;
než tělo padlo, duše neumírá,
tam k nebesům se šine, k Pánu všehomíra,
a leskem nehynoucí hvězdy
se třpýtí vezdy. –
O není snem, co pravdou jasnou září;
již pravdu zírám s probuzenou tváří!
Znám již ten chrám, i ruku, jež ho zděla,
znám píseň slavnou, jaká chrámem zněla.
O Benedikte, Požehnaný Páně,
Ty sluncem ozařuješ nebes báně,
hvězdy a měsíc, – tvá jest svatá družba,
již rovná spojovala s Tebou tužba.
Chrám nádherný Tvou věkoslávu hlásá,
již zděla Tobě všehomíra Spása;
a sloupů čtrnáct, čtrnáct dlouhých věků,
v nichž horlil řád Tvůj proti hříchu vzteku,
v nichž chodě mužně šíroširým světem,
choť Páně zdobil novým, vonným květem.
O vypros dále svaté požehnání
tam s nebes výšin na pozemskou pláni,
ať bratí Tvou se věčně v světě množí
sláva Boží! –