Na památku čtrnáctisetletých narozenin sv. Otce Benedikta.

Vilém Ambrož

Předivný sen! – v dávnou hleděl dobu, a přede mnou svět celý rozestřen se měnil v tajnou kobu. Aj velechrám se zastkvěl svatým jasem, že divným oko zazářilo žasem! Nádherné sloupy z věkovzdorné žuly k nebes klenbám pyšné hlavy pnuly, a na nebeské klenbě s jasnou tváří se stkvělo slunce; měsíc milou září i hvězdy klidným kmitem jak perly plály přetajemným svitem. – Hle chrámem širým zástupy se vlní, jich tváře hoří v svatém zápalu, již pějí zbožně v mocném chorálu, slávozvukem prostory se plní. A zpěvy zbožné, modlitby ty vroucí se věncem kolem sloupů mocných vinou, lehounkým oblakem se k nebi šinou, skad slunce na leje proudy žhoucí. Již silna duše, rámě zmohutnělo Nuž k dílu, bratří,“ volá k druhu druh, nuž k Bohu srdce, k nebi vznesme čelo, by ve všem veleben byl Bůh!“ A zašli jedni v temný hvozd, železným ostřím skláli strom; zasténal lesem řvoucí hrom, kdy k zemi padl lesů skvost. Z brlohů prchal šelem dravých dav, kraj celý prost juž bázně, zhoubných zlot; již brázdí půdu volným krokem skot a veselým se skokem baví brav. Slyš, ženců zpěvem jásá rodný kraj neb z pouště temné povstal luzný ráj! A jiné pouště hledá druhý brat; kde temno svírá duši národů, kde vášně zuří v duše obvodu, tam vede věrověstce kroků chvat. A padá zloba dávno vkořeněná, i vášeň šelem horší z útrob spěchá; hle radostná se stala všude změna aj vzrostla lidu víra, láska, těcha! A jiný opět dalek světa láje, ve srdci vlastním hříchu koukol pleje, semeno ctnosti v půdu rodnou seje, a duší zbožnou zkoumá božské taje. Však duši zprostiv hříchu nákazy, a pravdy věčné poznav svatý jas, též dávných časů sbírá odkazy, moudrosti zrnka, vědy rodný klas; tu do knih vpíše nesmrtelná slova, a z rumu vstává krásy stavba nová. Tak bratří všude práci s prosbou pojí, a lidstva rány lékem divným hojí. Však práce perná! Mnohý z reků, žel, v oběť klesl živlů vzteku; než tělo padlo, duše neumírá, tam k nebesům se šine, k Pánu všehomíra, a leskem nehynoucí hvězdy se třpýtí vezdy. – O není snem, co pravdou jasnou září; již pravdu zírám s probuzenou tváří! Znám již ten chrám, i ruku, jež ho zděla, znám píseň slavnou, jaká chrámem zněla. O Benedikte, Požehnaný Páně, Ty sluncem ozařuješ nebes báně, hvězdy a měsíc, – tvá jest svatá družba, již rovná spojovala s Tebou tužba. Chrám nádherný Tvou věkoslávu hlásá, již zděla Tobě všehomíra Spása; a sloupů čtrnáct, čtrnáct dlouhých věků, v nichž horlil řád Tvůj proti hříchu vzteku, v nichž chodě mužně šíroširým světem, choť Páně zdobil novým, vonným květem. O vypros dále svaté požehnání tam s nebes výšin na pozemskou pláni, bratí Tvou se věčně v světě množí sláva Boží! –

Patří do shluku

christus, bláha, nebeský, páně, nebešťan, zemský, blahý, schrána, obor, an

192. báseň z celkových 527

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. 95. Měsíc bledý na obloze jasné (František Zdobnický)
  2. Noční píseň poutníka. (Václav Jaromír Picek)
  3. 8. Děva u trůnu. (Jan Slavomír Tomíček)
  4. 73. Měsíc. (František Sušil)
  5. Nepomucký Jene, svatých druhu, (František Sušil)
  6. Na vánoce. (František Sušil)
  7. Církev svatá – ozdobená krásně (František Sušil)
  8. V HVĚZDNÉ ZOŘI. (Jaroslav Vrchlický)
  9. 83. Ráj. (František Sušil)
  10. XVII. Anjelíno! dcero krásy, (Boleslav Jablonský)