Na památku čtrnáctisetletých narozenin sv. Otce Benedikta.

Vilém Ambrož

Na památku čtrnáctisetletých narozenin sv. Otce Benedikta.
Předivný sen! – Já v dávnou hleděl dobu, a přede mnou svět celý rozestřen se měnil v tajnou kobu. Aj velechrám se zastkvěl svatým jasem, že divným oko zazářilo žasem! Nádherné sloupy z věkovzdorné žuly až k nebes klenbám pyšné hlavy pnuly, a na nebeské klenbě s jasnou tváří se stkvělo slunce; měsíc milou září i hvězdy klidným kmitem jak perly plály přetajemným svitem. – Hle chrámem širým zástupy se vlní, jich tváře hoří v svatém zápalu, již pějí zbožně v mocném chorálu, až slávozvukem prostory se plní. A zpěvy zbožné, modlitby ty vroucí se věncem kolem sloupů mocných vinou, lehounkým oblakem se k nebi šinou, skad slunce na ně leje proudy žhoucí. Již silna duše, rámě zmohutnělo – „Nuž k dílu, bratří,“ volá k druhu druh, „nuž k Bohu srdce, k nebi vznesme čelo, by ve všem veleben byl Bůh!“ A zašli jedni v temný hvozd, železným ostřím skláli strom; zasténal lesem řvoucí hrom, kdy k zemi padl lesů skvost. 77 Z brlohů prchal šelem dravých dav, kraj celý prost juž bázně, zhoubných zlot; již brázdí půdu volným krokem skot a veselým se skokem baví brav. Slyš, ženců zpěvem jásá rodný kraj – neb z pouště temné povstal luzný ráj! A jiné pouště hledá druhý brat; kde temno svírá duši národů, kde vášně zuří v duše obvodu, tam vede věrověstce kroků chvat. A padá zloba dávno vkořeněná, i vášeň šelem horší z útrob spěchá; hle radostná se stala všude změna – aj vzrostla lidu víra, láska, těcha! A jiný opět dalek světa láje, ve srdci vlastním hříchu koukol pleje, semeno ctnosti v půdu rodnou seje, a duší zbožnou zkoumá božské taje. Však duši zprostiv hříchu nákazy, a pravdy věčné poznav svatý jas, též dávných časů sbírá odkazy, moudrosti zrnka, vědy rodný klas; tu do knih vpíše nesmrtelná slova, a z rumu vstává krásy stavba nová. Tak bratří všude práci s prosbou pojí, a lidstva rány lékem divným hojí. Však práce perná! Mnohý z reků, žel, v oběť klesl živlů vzteku; 78 než tělo padlo, duše neumírá, tam k nebesům se šine, k Pánu všehomíra, a leskem nehynoucí hvězdy se třpýtí vezdy. – O není snem, co pravdou jasnou září; již pravdu zírám s probuzenou tváří! Znám již ten chrám, i ruku, jež ho zděla, znám píseň slavnou, jaká chrámem zněla. O Benedikte, Požehnaný Páně, Ty sluncem ozařuješ nebes báně, hvězdy a měsíc, – tvá jest svatá družba, již rovná spojovala s Tebou tužba. Chrám nádherný Tvou věkoslávu hlásá, již zděla Tobě všehomíra Spása; a sloupů čtrnáct, čtrnáct dlouhých věků, v nichž horlil řád Tvůj proti hříchu vzteku, v nichž chodě mužně šíroširým světem, choť Páně zdobil novým, vonným květem. O vypros dále svaté požehnání tam s nebes výšin na pozemskou pláni, ať bratí Tvou se věčně v světě množí sláva Boží! – 79