Ozvěna roku 869.

Ozvěna roku 869.
Věsť se nese do slovanských vlastí, zevšad přeradostný hlahol hřímá: „Bratří solunští se berou z Říma, zvítězivše zrádnou nad nápastí!“ Jásá zbožná Moravanů družba, zdoby skládá siré na oltáře, plíná těcha z každé zírá tváře, jedna v hrudi rozloží se tužba. A juž v dálce svatý kříž se třpýtí, průvodu též zbožné zvučí písně; hle, tu v rozkoš promění se tísně, a lid věrný v cesty stele kvítí. – Však co blednou Moravanů líce, co ta slza v Methodově oku? Kdeže Cyrill po Methoda boku? Či snad Cyrilla juž není více? – V nadehvězdné Cyrill vešel stany, z bouří světa ku věčnému míru, Moravanům svatou zdědiv víru, Methoději – zbožné Moravany. Na smrtelném ještě Cyrill loži za slavské se modlí za popluží, v lásce k Moravanům bratra tuží, shůry želá požehnání Boží. – 75 Biskupů však skvělá zdobí říza Methoda, jenž všude hlásá Boha, a kam Methodova vkročí noha, božské víry rozlévá se míza. – Tisíckrát juž skvítlo od té doby jaro novým pestrobarvým květem, mnohdy bouře burácely světem, mnohý národ v matné klesl mdloby. Lide slavský, tvá kde síla jará? Cyrillův-li odkaz v srdci nosíš? Či se Methodem svým nehonosíš, stíní snad tě nevěry noc chará? Blaze tobě, tvá-li hruď jest čistá, nezničí tě zpupných hanců zloba, nové slávy ověnčí tě zdoba, věčná koruna se tobě schystá. 76