Naději vlasti.

Naději vlasti.
Byť celý svět se v nerozumném cvalu a nezkušenou puzen honitbou jen za smyslnou sháněl požitbou, a ve hmotném se pokochával kalu – ty nechtěj spouštěti se idealů. Byť poklady ti podávali králů, byť zlatý vystrájeli tobě vor, bys přeplul v hlučný duchoborců sbor – ó přestaň ty jen na domnělém málu, a nikdy nespouštěj se idealů. Byť potupu jen podílem ti dali, a spílali ti pustým rykotem, že nechceš žíti zvěře životem, a byť i rozum tobě upírali: ty miluj vezdy svoje idealy. Kdo vilných hlupců jenom hledá chválu, a z číší hříšných kájí bujnou krev, ten místo zrn si všímá hrstky plev, a světa krásy mění v moře žalů – ten zrádcem sluje věčných idealů. Kdož odváží se do skvostného sálu, kdy děrav šat a obuv blativý? Tak zírá drze světa na divy, 32 kdo duši ztápí ve hmotenstva kalu – Ó nešťasten, kdo prázden idealů! A bys i nedostoupil krásna valů, ta tužba po nich již tě oblaží, i sejme s ducha hmoty závaží, bys k nebi vzlétal zemských od úvalů. Ó nespouštěj se, june, idealů! 33