Kapka.

Kapka.
Aj padla rosa v pláň i květné luhy, již slunce plamen v ní se zrcadlí, květ rosy vláhou znovu omladlý se třpýtí leskem sedmibarvé duhy. Ty kapko rosná, velké divy snováš, tvým nitrem proudí tajemný se ruch, ač skroven tvůj jest demantový kruh, přec bol i radosť mnohou v sobě chováš. Ty v páry změnivši se pluješ vzhůru, až k nebeským se vznášíš prostorám, a z mraků černých ssíláš blesku plam, i hromu rachot plodíš v děsném kůru. Ty v dešti žírném padáš v pláni zpráhlou, a tokem mocným plníš řečiště, že dálných moří šírá jeviště se plní vodstva zpoustou neobsáhlou. Teď spojivši svých sester myriady loď pyšnou houpáš šíjí úlisnou, však vichorem-li ňádra tvá se dmou, tu v propasť vrháš oběti své zrády. – Tak bol i ples v tom světě často vzplane mi z jediného pouze pramene, a mysl má, kdy na ně zpomene – tu dvojí slza z téhož oka skane. – 40